Do hlubin jantaru

Úvodem

Od Vilmy Kadlečkové jsem nikdy nic nečetl. Kdysi dávno jsem otevřel Na pomezí Eternaalu, ale zklamaně jsem to zase po pár stránkách odložil. Dejme tomu, že jsem byl tehdy příliš mladý a ona také. Zvláštní je, že jsem ji přesto nikdy nepřestal považovat za talent. Generační spříznění? Nebo fandím holkám? Nevím.

Teď střih – o více než dvacet let později si kupuju Mycelium, první díl. Pro jistotu v antikvariátu, aby mi nebylo líto peněz. Ale mám jakousi tuchu, že ze všech českých autorů, které jsem dosud probádal, by mě aspoň Vilma Kadlečková nemusela zklamat. Tuto recenzi budu psát postupně, tak jak budu knihu číst, takže si budu názor utvářet postupně, v přímém přenosu… Jediný problém je, že ve skutečnosti začínám psát již z pozic sedmé kapitoly, takže start bude zdlouhavý, musím shrnout vše, co jsem zatím zažil.

Během psaní této recenze úmyslně nečtu žádné jiné recenze, které na knihu někdo napsal (byť je to veliké pokušení). Takže v podstatě nemám ponětí, co si o Myceliu myslí zbytek světa.

První dojmy

Obálku dělal Kučerovský. Ten ale neumí špatné obálky. Knihu vydalo Argo. Argo nevydává brak. Odpovědným redaktorem byl Viktor Janiš. Hrome. Kniha má veškerou možnou podporu, jakou může mít.

Navzdory tomu, první dojem je rozpačitý – text na zadní straně obálky mi nic neříká, je jaksi kluzký a nic nesděluje. Další věc je vyrovnat se s větším než malým množstvím přehlasovaných samohlásek. Má to snad být nějaká parodie na Ursulu LeGuinovou? Jenže ta to s cizími slovy tolik nepřehání... No ale budiž. Začítám se.

Kapitoly 1—7

Na této trase jsem zažil mnohá dobrodružství, naděje i zklamání. První kapitola: ano, dá se to číst. Pravda, neznámých pojmů je trochu moc. To by mohlo leckoho odradit, ne však dobrodruha jako jsem já. Jen houšť, jen větší kapky cizích slov, já vydržím. Prodírám se pralesem vět. A jsem odměněn pěknou scénou s transmyceliálem, která je opravdu "hustá". Jediné, co mi opravdu vadí, je to, že se hlavní hrdina jmenuje Lucas, a ne Lukáš. A vůbec se všichni jmenujou tak nějak anglicky. Ale když to musí být…

Teprve druhá kapitola mě opravdu dostane. (Později zjišťuju, že zřejmě všechny scény, ve kterých vystupuje slečna Pinky, jsou dobré.) Ta scéna, kde Pinky mluví s Lucasovým otcem, je tak živá, tak prokreslená a zároveň "ženským způsobem drastická", že jaksi nemám slov. A kromě toho je skvěle napsaná, což v kontextu současné české sci-fi určitě není málo.

Třetí kapitola ve srovnání s druhou trochu bledne. Autorka uvádí dvě další nové postavy a vysvětluje poměrně složitou interplanetární diplomaticko-politickou šlamastyku, kterou (asi záměrně) nedovysvětluje. Čtenář musí vstřebat značné množství údajů a navíc rozhovor obou postav je poněkud tuhý, kožený – aby taky ne, když se odehrává v kanceláři. Potom se jedna z postav, Lucasův šéf, který se jmenuje (pro zvýšení komického efektu?) Stafford, přesune pro změnu do jiné kanceláře a tam má dlouhý rozhovor s Lucasem.

Tak, a teď je na čase přestat vypisovat, co se v knize děje, jinak popis mého putování dopadne jako "čtenářský deníček" (taky vás to ve škole tak otravovalo?)

Moje cesta sedmi kapitolami byla dramatická. Jásal jsem, když Fiona "překročila dvě tenké kovové hůlky, které ležely zkřížené na koberci" a "tímto rituálním aktem... na sebe nabrala auru kotvy" – myslel jsem si totiž, že jde o ironický, stančíkovský popis skutečné magie. Ale o něco později mi došlo, že to bude jednodušší, že tu proti sobě stojí prostě jen "náboženský fanatismus" a bezbřehá ironie hlavního hrdiny. (Kniha o sobě v poznámce na konci praví, že "začala nabírat tvar po událostech 11. září" – mám to tedy vše chápat jako prostinkou analogii "Össe = dravý fundamentalistický islám X Země = bezbranná Evropa"? Jenže já nemám zjednodušené vidění světa rád.) Prokousal jsem se nad uvedením mimozemské slečny Kamily (Kamëlë – pátá kapitola), nebyla to špatná akční scéna, ale opravdu se pro mě kniha rozzáří, až když se znovu ocitne na scéně Pinky (šestá kapitola) a dějovým vrcholem je Lucas a Pinky pohromadě v čajovně (sedmička). A pochopitelně, tato kapitola zanechává čtenáře v tak strašlivém napětí (spustí se spolu?? prozradí mu ona to, co mu má prozradit??), že nebožák musí začít PŘESKAKOVAT a listovat knihou nazdařbůh, aby našel další kapitolu, kde je opět Pinky.

Nyní se zastavme. Je příznakem mistrovství, když čtenář není schopen číst knihu souvisle, ale musí přeskakovat, protože ho zajímá jej jedna dějová linie? Nebo je zápletka prostě "přepálená"? Odpověď nechávám zcela na vás, sám opravdu nevím.

Pinky a Lucas

Dvě nejživější, nejreálnější postavy. Ty ostatní se doposud projevovaly spíš jako pouhé stíny. Je evidentní, že Pinky je někdo, koho autorka velmi dobře, důvěrně zná. Její úchylky, její způsob myšlení, to není nic, co by se dalo zkonstruovat, to jsou prostě útržky reálného života.

Oproti tomu Lucas se mi jeví jako hrdina zpola vysněný. Sympatické je, že to není hrdina ohromující svými svaly, nýbrž vůlí. To je neobvyklé a dělá to z něj o něco reálnější postavu, než je třebas agent speciálních jednotek (zdá se, že český fandom si oblíbil agenty speciálních jednotek, ale do této problematiky jsem ještě nepronikl.) Problém je, stejně jako u svalů, s uvěřitelností. Lucasova vůle je totiž ohromující (názorně to demonstruje jeho boj se záhadnou, ale smrtelnou nemocí) a jeho cynismus není za vůlí nijak pozadu. Touto nadlidskostí se postava Lucase trochu zplošťuje.

Nicméně, interakce těchto dvou postav, jejich konverzace, to dělá z knihy něco velmi cenného.

Největší slabina

Zatímco postavy jsou pojednány pečlivou drobnokresbou, o okolním světě se nedovídáme téměř nic. Postupně vyjde najevo, že jsme dost daleko v budoucnosti (hádám: 25. století?), že kromě Össeanů existují ještě další mimozemské civilizace, s nimiž je lidstvo v kontaktu, že Össe dodává Zemi mimořádně zajímavé technologie, ale… o těchto technologiích, ani o konkrétní podobě celého širého světa, se nedozvíme nic. Celý děj se odehrává v kancelářích, bytech, v chrámu, pak tu máme akční scénu na zahradě a thrillerový hypnotický výslech v taxíku. Postrádám v tomto světě moře, hory, nebe a ruch velkoměst, nějaký širší pohled na věc a širší souvislosti. Jde o nějaký druh agorafobie na straně autorky, nebo jsem klaustrofobní já?

Samozřejmě, je to "ženské psaní" – nemám ten termín rád a nevím, co vlastně znamená, ale každého asi napadne, že kdyby totéž téma popisoval muž, snad se nadechneme trochu víc čerstvého vzduchu a dozvíme se něco konkrétnějšího i o politické situaci…

Nemůžu říct, že by mi v této útulné, stísněné atmosféře knihy nebylo dobře. Je uhrančivá. To, co je popsáno, je popisováno skvěle, ale mlčení ohledně toho, jak vypadá svět mimo kancelář, vnímám prostě jako promarněnou příležitost.

Kapitola čtrnáct a ty před ní

Teprve ve 14. kapitole nalezne oddaný přeskakující čtenář to, co ho zajímalo nejvíc. Ano, nesmělá Pinky se konečně ocitne tam, kde se již dvacet let ocitnouti chtěla, totiž u Lucase v posteli. Zároveň se dovídá jedno velké tajemství, a sice, že Lucas umírá. Výborně. Čtenář si oddechne a vrací se zpět, pátrat po méně důležitých vláknech děje.

Neodpustí si však otázku – není na tohle čtrnáct kapitol trochu hodně prostoru? Není celý ten děj trochu dost pomalý? A to ještě pořád nevíme, co bylo v tom zatraceném dopise, který měla Pinky Lucasovi předat, ale nepředala, Kamila jí ho ukradla a zděsila se obsahu, a nevíme, co se stalo kdysi před lety na Össe a Lucas na to nějak záhadně zapomněl. Nevíme prostě vůbec nic o ničem podstatném, zato o vnitřním světě postav víme velmi moc. Víte, kolik stran by měla Nadace, kdyby Asimov postupoval takhle? A kolika stran dosáhne Mycelium, než se Lucas zázračně uzdraví a Pinky mu porodí prvního roztomilého kloučka?

Samozřejmě nevkusně žertuji a tyto budoucí děje jenom předpokládám. Autorka by mě opravdu příjemně překvapila, kdyby Lucas v příštím díle (nebo na konci tohoto) skutečně zemřel.

Ale přiznám se vám k závažnému faux pas. Nikdy jsem Nadaci nečetl. Asimov mě moc neba. Kadlečková mě ba. Je skvělé, že máme science-fiction, která je zároveň literaturou, a ještě lepší je, že máme autorku, která píše o jistých věcech (a vlastně o všech věcech) úplně, ale úplně jinak než Michal Viewegh.

Chvála pomalosti

V jistou chvíli může čtenář konstatovat: jsem na straně 213, kniha pomalu končí a dosud se nestalo nic jiného než to, že dva lidi se chystají na Mars, dva lidi se spolu vyspali, někdo někomu ukradl dopis a někdo si byl zalyžovat. S trochou nadsázky to takhle opravdu je, ale přesto jsem se (až na tuhé úvodní kapitoly) ani trochu nenudil.

Naopak, tu knihu hltám. Odměřuju si dávky, odpírám si Mycelium, protože vím, že zároveň musím podávat tuto zprávu, a kdybych Mycelium zhltl celé naráz, možná bych se už nedonutil o něm psát. Takže čím to je, že ta kniha tak vtahuje?

Odpověď: subjektivita. Popis jemných vnitřních mechanismů, které hýbou psychikou hrdinů. Magie slov, která vytváří skutečnost. A pak je úplně jedno, jestli je to skutečnost vnější, nebo vnitřní.

Děj zrychluje

Zatímco kapitola šestnáct končí slovy "Zavřel oči a vychutnával ticho. / Před bouří.", v dalších dvou se opravdu cosi jako bouře rozpoutá. Děj zrychluje takovým tempem, že ubohý čtenář, který si zvykl na vláčné tempo děje-neděje, má najednou zaděláno na infarkt. Lucas Hildebrandt spěšně odlétá, nejspíš na Mars a mimo plán. O kapitolu dál se však dovídáme, že je možná mrtev, protože jeho netlogové číslo náhle neexistuje. Ale netlogové číslo dostává člověk při narození a odebrat ho lze jedině úmrtím, takže...?

No a Roy Stafford nejprve lže do médií stran jistého telepata (lhát médiím je stejně nemyslitelné jako nemít netlogové číslo), načež do jeho pracovny cosi (kdosi?) vtrhne a sekretářka křičí:

-> "Nedívejte se, Royi! Nedívejte se na to!"
Jenže on se podíval. <-

Těmito slovy kapitola končí. Moc pěkné.

Čtenář otočí stránku a zjistí, že teprve kapitola devatenáct mu odhalí obsah interplanetárního rozhovoru, který Lucas provedl přes tu ošklivou houbu už v kapitole jedna.

A to je taky pěkné.

Čtenář je velice napjatý.

A tak to má být.

Vesmír a mystika

Devatenáct až dvacet jedna. Je to opravdu čím dál větší soda. Teprve teď se dovídáme, co se stalo na planetě D-alfa a co je zhruba zač ten Fomalhiwan, o kterého celou tu dobu v podstatě jde. Pak letíme vesmírem (v patrně ukradené lodi). A přitom se konečně podíváme (opět formou vnitřního vzpomínkového flashbacku), co prožil Lucas Hildebrand v dětství, kdy si jako trest za jisté provinění dobrovolně napařil týden smyslové deprivace ve tmě, tichu a samotě. Ten racionální a cynický bojovník proti náboženské slepotě totiž tehdy měl… mystický zážitek, v němž nefiguruje nikdo menší než Opeřený had. Jó, starej dobrej Quetzalcoatl, i když tohle méno tam jako nejni, ale nám vzdělancům je šecko náramně jasný…

Takže nejen, že jsme dřív měli odkazy na protonaci (Břetislav Kafka a jeho duševědné výzkumy), teď se to šine někam ve směru výzkumů Stanislava Grofa…

Nicméně jsem nechtěl blbě žoviálně vtipkovat. Zcela vážně smekám. A ta scéna mezi otcem a synem, když Giles přijde Lucase vysvobodit ze samotky, je přesně to, po čem mé srdéčko, unavené plytkostí současné české sci-fi, tolik prahne.

Dočteno

Ve skutečnosti jsem dočetl Mycelium 1 už před pár dny. Teď se musím přinutit k nějakému finálnímu resumé a jako opeřený had vyvrhnout kostičky kuřete (?), které jsem před-předevčírem strávil.

Vilma Kadlečková vystřílela všechny pecky ve strhujícím závěru. (Vlastně nechci už nic detailního prozrazovat, proč bych měl?) Celková konstrukce knihy na mě působí tak, že zápletka i dávkování informací čtenářům byly pečlivě promyšleny dlouho dopředu. V posledních kapitolách zapadly do sebe poslední kousky skládačky a rozestřel se před námi celkový obraz "vesmírné politické situace", který jsme předtím hádali jen z náznaků. Zároveň se kniha otevřela někam dál, k dalším tajemstvím, protože bylo bez dalších pochybností potvrzeno, že össenské posvátné Lodě (rozuměj kosmické) jsou živé bytosti a že zřejmě budou ústředním motivem celého díla. (A mimochodem, Lucas Hildebrandt teď "vlastní" jednu z nich.)

Našlápnuto je pěkně. Zahlédl jsem ve výloze knikupectví čtvrtý díl Mycelia a připadlo mi velice, velice tlusté. Což mi ani nepřipadne zvláštní, protože předpokládám podobně pečlivou přípravu zápletek i v dalších dílech.

Jediné, co bych této dávkovací metodě vytknul, je snad to, že u prvního dílu probíhal "pomalý rozjezd děje" snad až příliš pomalu.

Ortel

Základní devizou Mycelia je atmosféra, jaksi průzračně čistá (vnitřní monology postav, vzpomínky na dětství, všednost) a zároveň úchvatně temná (jantarové hypnotické oči mimozemšťanů, technologie Lodi připomínající Vetřelce). Dále propracovanost a pečlivost – těch deset let práce je znát.

Je otázkou, kam tohle všechno zařadit v kontextu světové fantastiky; je to úplný protiklad k americkému psaní, které je přece zpravidla tak svižné a úderné… ale tohle nechám lidem, kteří tomu rozumějí víc.

V kontextu české sci-fi si nejvíc cením asi toho, že V. K. umí doopravdy psát. A to, nezlobte se na mě, neumí z těch žijících fandomových autorů prakticky nikdo. Máme tu zručné řemeslníky, ale nemáme lidi, kteří jsou zruční a ještě k tomu do díla vkládají celou duši. (Duše, pravda, není moderní a trendy a předpokládám, že mnozí scifisté nevědí, o čem mluvím. Tak tedy, nemáme nikoho jiného, kdo by své dílo rozvinul v tolika myšlenkových rovinách najednou.)

To všechno budiž řečeno s tím, že ponechávám stranou fantasy žánr a všechny autory "fandomem ignorované" (zejména Michala Ajvaze); a taky s vědomím, že můj přehled o současných autorech zdaleka není úplný. Ale – s vědomím toho všeho – – je to nejlepší český sci-fi román od roku 1982, kdy vyšli poprvé v jednom svazku Součkovi Blázni z Hepteridy.

 

(To jsem ale urazil lidí, co? Holt co se dá dělat… Sežer vás Akkütlix, pánové.)

 

(13. 9.—9.12. 2014)

NAHORU