Den na Kallistó

Povídková sbírka Jaroslava Veise. Mladá fronta, Praha 1989 (© 1976, 1979, 1986)

Možná si řeknete, co je to za kravinu, psát recenzi na knihu, která vyšla před čtvrtstoletím a její obsah je ještě starší. Jenže na svém webu každý svým pánem, pravda?

Tu knihu mám z antikvariátu a některé povídky z ní jsem ani neznal, takže pro mě je to svým způsobem novinka. Dost nostalgická novinka. Vzpomínám si, že když mi bylo čtrnáct, Veisovy povídky mě občas nudily. Bylo v nich málo příšer, málo ufonů. Bylo to jako Souček naředěný vodou… No fuj. To je ale recenze. Tak tedy…

Chtěl bych tímto způsobem vzdát autorovi hold. Pokud možno nepateticky. Je to krásná knížka, v níž mi před očima ožívá ta divná a upatlaná a líná doba limonád a tesilových kalhot tak živě, jako bych tam znovu byl.

A je to poctivá kniha, plná skutečnosti prožité na vlastní kůži, ale taky plná ironie a parodií na různé literární postupy (což jsem tehdy jaksi vůbec nedocenil). A dokonce je v ní i pár odstavců psaných pozpátku!

Jedním slovem, je to kniha, se kterou mi bylo dobře a která učila mě, místo abych já učil ji.

A že takových dnes málo vychází; většinou se naopak nepohodlně prodíráte pralesem slov, opravujete autorovi slovosled a škrtáte a škrtáte… Mluvím samozřejmě o současné české sci-fi včetně té své.

Takže? Bez téhle knížky, bez těchhle povídek by na našem literárním území cosi podstatného chybělo. Takový tichý, vlídný a důležitý kout kdesi mezi Ludvíkem Součkem a Karlem Čapkem.

A lze jenom litovat, že toho autor nenapsal víc. Ale koneckonců, tyhle povídky můžete číst pořád dokola.

Když máte nostalgickou náladu.

 

(21. 11. 2014)

NAHORU