V břiše Leviathana

Když se outsider přibližuje zdálky k onomu mumraji, zhruba definovanému označením "český sci-fi & fantasy fandom", cítí cosi jako posvátnou bázeň, neboť on přece neví nic o posledních novinkách a trendech, neví, kdo je kdo a co je co, a to doma ani v zámoří. Fandom připomíná změť serverů, nakladatelství a fanzinů, ve které se míhají jako pomalovaní divoši nejrůznější legendární postavy, pro větší efekt obdařené děsivými skautskými přezdívkami. Některé z těchto zjevů mohou člověka vyděsit i na ulici, neboť běžně nosí špinavé kanady a asterixovský knír či naopak hůlčičku, redingot a cylindr.

Cizinec si představuje, že vstupuje do bizarního města; jeho úkolem je prozkoumat zdejší zákony a udělat si v tomto chaosu určitý soukromý řád. Jako první věc zjišťuje, že pověsti nelhaly a

1. Fandom má skutečně kmenovou povahu

Fandom je kmen a má své přijímací rituály, maskované jako soutěže, jejichž nestvůrnými ústy ochutnává, přijímá a vyvrhuje nové členy. Ve fandomu lze narazit na autory, kteří již těmito ústy úspěšně prošli a jsou tedy "uvnitř města" (či uvnitř Leviathana…?), ale přesto z jakési zvrácené rozkoše (jak tvrdí oni) vylézají ven a skáčou do soutěží stále znova a znova jako děti stojící frontu na klouzačku. "Již máme tolik cen," praví tito autoři, "ale příští rok nás tu vážně neuvidíte, přenecháme soutěže novým tvářím."

Má se totiž za to, že tyto mystické brány jsou určeny především novým tvářím a že ony tváře budou pilně usilovat o jejich zdolání tak dlouho, až jimi nakonec projdou. Potřebují tedy prostor a čas. V jedné staré Ikarii jsem našel tento titulek: "Šest let jsem vám posílal texty, a vy jste mě odmítali!" (Šlo o rozhovor s autorem, jenž onoho roku dosáhl vytoužených bran.)

Když však nováček rozechvěle vstoupí do břicha obludy, může být rozčarován skutečností, že v každém malém kmeni se lidé hašteří. Pro etablované členy jsou tu totiž ještě jiné rituály, které můžeme chápat jako dělení kořisti. K dispozici je určitý počet velmi pěkných a ceněných cetek, které si divoši rozdělí mezi sebe podle významu, důležitosti a zásluh. Může se stát, že přitom padne i nějaká ta facka nebo ideál. Slýcháme pak:

Domnívám se, že prestiž Akademie velmi trpí „politikařením“. Prakticky každoročně jsem byl okolo výsledků i nominací svědkem flamu připomínajícímu některá zasedání našeho parlamentu. Můj výsledný dojem z toho byl, že s touto bandou nechci mít nic společného, protože jde o jakýsi svérázný fanklub, který si jednou ročně rozdělí navzájem ceny u piva, poplácá se po rameni a jde domů – asi to zní drsně, ale je to tak. A nebyl jsem jediný, kdo měl podobný pocit.

Akademie, i přes všechny své problémy, je bohužel jedinou cenou tohoto druhu, kterou máme. Trpí tím, že scifistů je málo a všichni se znají. Letošní reformu považuji za dobu, co Akademii sleduji, za první pořádný úspěch. To, že hodnotí profíci z oboru (recenzenti a knihkupci) je dobře. V minulých letech se dalo u českých autorů vždy odhadnout, kdo zvítězí. Buď to byli kamarádi nebo „zasloužilí umělci“ nebo prostě někdo, kdo nebyl s Fandomem ve válce. A taková cena je s prominutím na prd, protože to pak vážně stačí poplácat se u piva po ramenou anebo to nazvat jako cenu kamarádů, a ne názvem Akademie, který vzbuzuje dojem vznešenosti a hlavně objektivnosti.

(rozhovor s Janem Hlávkou a Mílou Lincem v XB-1, 2012)

I pokýve cizinec smutně hlavou a prochází se ulicemi města. Nejvíce ho ovšem zajímá, jak tu vlastně váží slova. Každý totiž ví, co je jedinou prací zdejších obyvatel: číst a psát. A po mnoha nákupech na tržištích fandomu, kdy okusil sdostatek zdejšího ovoce, cizinec konstatuje, že

2. Fandom žije žánrem

Žánr je nádobou, do které se nalévá literatura (v lepším případě). V horším případě bývá spíše prázdná. Na jednom zdejším vývěsním štítu čteme:

Primárně se všichni tři zabýváme fantastikou, z čehož vyplývá, že pokud nám zašlete dívčí romanci, sice ji přečteme a zhodnotíme, ale v rámci žánru nejsme schopni posoudit na sto procent, jestli je to propadák, nebo zda jde o perlu mezi svými.

V rámci žánru? A neměl by špatný text propadnout v jakémkoli žánru? Při jakémkoli způsobu čtení?

Cizinec navršil sbírku prací předních řemeslníků, držitelů významných emblémů a titulů, a ať čte, jak chce, popředu i pozadu, ať se snaží sebevíc, tu a tam se mu přeci jen zazdá, že jazyk některých Orfeů poněkud drobátko škobrtá. Někdy bývá i velmi rozvláčný, dokonce až tolik, že se to nedá učíst. Mohlo by to být i tím, že zdejší obyvatelé si natolik zvykli plnit střívka různých magazinů a fanzinů a sborníků (které přece musejí vycházet), že nechtějí zklamat, nechtějí zklamat kmen a tak plodí a plodí stále delší a delší romány a ságy, aby žánr vzkvétal a rostl a košatěl a bujel a vzpínal se až k nebesům…?

Ano. Tím by to být mohlo. V tom houští slov však jako by se cosi ztrácelo. Cosi příliš jemného, než aby to bylo vidět, snad krása literatury. Vína, které je stejné ve všech nádobách.

Ne snad, že by tu nebyli mistři břitkého slova, ba dokonce by věděl i o jedné princezně.

Ale jedna princezna fandom nedělá.

Nepropadejmež pesimismu, praví sobě cizinec, nemáš to zmáknutý všecko, tuhle jsi přece objevil tu slovenskou povídku a ta byla výborná, bratia nam pomôžu — a motá se ulicemi města, už má z toho všelikého kvaltování a cvrkotání hlavu jako balón, už neví, čí je a myslí si:

?

a tak vyjde z města ven a nechá velrybu za sebou a kus před jejími hradbami si rozdělá malý ohýnek a kouká do něj a nechá myšlenky, ať si táhnou.

 

(25. 11. 2014)

(pokračování)

NAHORU