Skladači slov

Vítejte na malé, silně patetické přednášce s cílem definičním.

Kdo jsou skladači slov? Inu, jsou to lidé, kteří skládají slova. Někdy více, někdy méně šikovně. A v mnoha případech jsou díky tomu považováni za spisovatele.

Samozřejmě, člověk se může nazývat všelijak. To je jen otázka konvence, jak svou činnost pojmenujete. Ale z hlediska – ehmmm – vědeckého, z hlediska – ehmmmm – kvalitativního rozlišení – existuje rozdíl mezi spisovatelem a skladačem slov.

Don´t tell it, show it. Takže skládáním slov myslím toto:

Jan se divil, co to vlastně Petr proti Václavovi má. Netušil ovšem, že Václav, ačkoli to tají, má raději Jana nežli Petra, a tak na něj Petr vskrytu nevraží. Jan měl Václava i Petra rád. Petr ovšem neměl rád nikoho.

Tato slova jsem napsal bez jakéhokoli vnitřního záměru. Prostě jsem je jen složil dohromady a nevím, kdo jsou ty postavy. Pokud se v tom nevyznáte, kdo je kdo a kdo koho má vlastně rád, není to náhoda. Já jsem ty věty jen tak navršil na sebe, rychle a bezmyšlenkovitě. A mohl bych v tom pokračovat dál a dál, až bych navodil dojem, že píšu něco opravdového.

Když čtu podobné složeniny slov, ty neprostupné zdi z úhledných cihliček, mám vždycky chuť je narušit. Například vyměnit slovo "Jana" za slova "Micka Jaggera". Nebo dopsat za to celé: "A ke všemu jim za dveřmi seděla strupatá zelená obluda."

Prvním rysem skládání slov je to, že není ani hravé, ani nepředvídatelné. Je to tupá, prachsprostá dřina.

Možná to byl trochu prostinký příklad, protože ve skutečnosti nikdo neskládá slova úplně bez záměru. Takže příklad ze života – toto je úryvek z knihy uznávané autority české sci-fi, v němž jsem pouze změnil jména, aby se pokud možno nedalo vypátrat, koho si beru na paškál:

Vím, že je proti Novákům třeba bojovat, ale boj, jaký vedeš ty, je cesta k jisté smrti. Snad ne včera ani dnes, ale zítra nebo pozítří zahynete, i kdyby při vás stáli všichni bohové Prahy. Teď přišel čas ustoupit a přemýšlet o jiném způsobu, jak porazit nepřítele. Je nutné se stáhnout, abychom později zaútočili. Rychle a nelítostně. Způsobem, který by dokázal vzdorovat nepříteli a porazit ho.

Všimněte si, že autor skládá slova tak rychle a/nebo bezmyšlenkovitě, že se i na tak malé ploše dopustí hned dvou nesmyslných spojení: 1) "ne včera, ale zítra zahynete" a 2) "způsob, který dokáže vzdorovat".

Autor je prostě zedník a skládá svou zídku jen proto, aby podal příběh, o kterém si myslí, že je na tom to nejzajímavější. A že jakými slovy jej podá, na tom nikomu příliš nesejde.

A některým čtenářům opravdu asi ne. Jinak by nebylo možné takové knihy vydávat.

Druhým rysem skládání slov je tedy účelovost: stavíme zeď. A nic než tu zeď. V tom se ovšem skladač shoduje s literárním řemeslníkem. Ale není to totéž. Oba, skladač i řemeslník, sice účelově využívají slov ke svým cílům, ale zatímco být řemeslníkem je svým způsobem degradace („snižuji se, využívám svůj um, abych vydělal peníze“), být skladačem je – promiňte mi to slovo – spíše retardace („ještě jsem nepřišel na to, co to um vůbec je; používám slova, jak mi přijdou pod ruku“).

Teď to možná vypadá, jako bych došel k závěru, že skladači slov jsou prostě retardi (ve všech významnech toho slova), ale takhle jsem to určitě nemyslel. Pro mě jsou to jen lidé, kterým v oblasti psaní zůstává určité tajemství skryto.

Není tím řečeno ani to, že takto se psát nemá a tyto knihy budiž spáleny. Chápu, že autor-skladač prostě potřebuje slova jako prostředek, že samotné jejich variace, významy, rytmy, váha, zbarvení, chuť, to všechno je mu venkoncem lhostejné. Ano, dá se takto psát.

Možné je všechno.

Ale jsou lidé, kteří určité jemné rozdíly ve skladbách slov a vět cítí, vidí a slyší, a právě takovým lidem je určen tento můj skromný inzerát.

Přátelé, vy nejste blázni. Jen máte trochu rozšířenější vědomí, trochu citlivější vnímání… Nenechte se zmást. Vám patří autoři – – – snovači.

Snovači?

Ano, mohli bychom je tak nazvat. Snovači slov své cihličky nelepí k sobě, protože především nemají cihličky. Snad mají vlákna. Snad jenom vůně. Neslepují nic k sobě, oni tkají. Předou tkáně života. Díla skladačů vypadají proti těm jejich jako Frankensteinova monstra. Snovači své pavučinky předou tak napínavým způsobem, až se vám tají dech. Nevíte, kam to povede. Nevíte, co z toho bude. Nevíte, kde jste a čí jste, běžíte od vlákénka k vlákenku, a najednou jste na konci knihy.

Ale je k takovým kouzlům nutná především jedna věc: umění vážit slova. A je za tím hrozně moc dřiny, psát tak, aby se to četlo s lehkostí.

Všechna slavná jména světové literatury, to jsou snovači. Nelze je napodobit, nelze je okopírovat, protože každý snovač má svůj vlastní způsob, jak spřádat slova, pocity, myšlenky. A ten můžete okopírovat stejně málo, jako se můžete někým jiným stát.

Staňte se tedy raději sami sebou.

Co je nepředvídatelné, co se vymyká, co je své, co nelze spoutat, co má své vlastní zákony, co zpívá svou vlastní písničku nikdy dříve neslyšenou – to se v oblasti bytí nazývá životem a v oblasti slov "pravou, opravdovou, vysokou" literaturou.

Ale to jsou jenom, zas a znova, pouhá slova, to zrádné bahno lidské řeči.

 

(12. 12. 2014)

NAHORU