Lesk i bída Letopisů

Pro vetchého starce není větší rozkoše, než usednout za zimního večera do ušáku s dobrou knihou. V březnu se mi to přihodilo s Letopisy Vukogvazdské družiny (Svazek prvý), což je původní česká fantasy vydaná roku 2011 v Praze nakladatelstvím Gorgona.

Letopisy jsou skvělá a překvapující kniha především po stránce jazykové. Pro člověka, který čte českou sci-fi a fantasy, je to cosi ohromného.

Česká (ale často i anglosaská) fantasy totiž bývá psána zásadně jazykem plochým a neinvenčním. Bývá únavná. V lepším případě je to zpravidla něco na způsob historického románu s fantastickými prvky. V horším případě je to tisící odvar z Tolkiena, ale bez jeho duchovní energie, historických a lingvistických znalostí, bez roků trpělivé práce. Takže něco jako parodie na parodii na germánskou a keltskou mytologii, kterou vypráví grázlík z polepšovny.

Ale tady máme najednou fantasy, která je zdravá, silná a na nic si nehraje. Je to záležitost domácí, svým jazykem i příběhem ryze slovanská:

Brzy po něm se totiž objevili další přespolní. Vlasatej mládenec v plášti, vílenka vyzbrojená jak do vojny a s nima psisko velký jako tele! Dobrý do domu a špatný pryč, přežehnal jsem se, snad to nejsou nějaký vědmáci, co po nocích spřádaj techtle s rusalkama, že jo. Ale z toho hocha koukal tučnej vejdělek, protože si hned naporoučel tohle a tamto, a to víte, takovýhle hosty já rád!

Máme tu text, který navazuje na bohatý slovník i hravost Karla Čapka, a fantasy, která neodvozuje svůj rodokmen od Tolkiena, ale spíše od Markéty Lazarové:

Koldyr i Neldorin měli pravdu. Ten les byl divnej. Panovalo v něm tajemný přítmí a ticho jak v hrobě. Vzpomněl jsem si na pohádky, co mi vyprávěla prabába: ani ptáček nezazpíval, ani lísteček se nepohnul. Kůň šel za mnou, celej se třásl a Kosťa na jeho hřbetě taky. Už poněkolikátý mě napadlo, jestli jsem ho přece jen neměl nechat v tý poslední vsi.

Ranja byla vílenka a voněla lesem. Měla hluboké zelené oči, havraní vlasy a na zádech nesla meč. Uměla číst ve stopách, stejně jako já toho moc nenamluvila a putovalo se mi s ní krásně.

Letopisy mi splnily i letitý tajný sen: fantasy, v níž skřeti, trpaslíci a různí podobní mluví rozmanitými nářečími. Tak třeba tu máme trpaslíka, který se vyjadřuje jakýmsi mixem hanáčtiny…

– Tož příštipkář asi není, když s sebú táhne lučisko! –

– No co! Ať sa těší, dokud je v gaťách posvícení, cha chá, –

…a ostravštiny:

– Raz flagnu ovčákovi a raz děvušce, – měl jasno Borin. – To by bylo, aby s náma nešmarovala ticho jako pěna. –

A máme i půlobra, který mluví snad rusínsky:

– Vysy tam… smrť, – pokračoval Zyrgyr a navzdory nastupujícímu šeru jsem v jeho očích poprvé postřehl něco jako strach. – A čary…

– Hlyna všade, až na pudu, – přisvědčil trochu živěji půlobr. – Zytra deme kaj ovce hnala. –

Ale ani tím ještě není všemu jazykovému čarování konec. Když je třeba, autor neváhá opustit "folklorní" styl vyprávění a navodit vážnou, lovecraftovskou atmosféru:

Má milovaná ženo a můj jediný synu!

Přestože na činy, které podnikám, by společenstvo veškeré shlíželo s hrůzou v očích, já v hloubi své prokleté duše nepřestávám živit naději na naše brzké shledání.

Přítomnost služebnictva mě naplnila tolik kýženou jistotou při provádění mých dalších záměrů. Vědom si nebezpečí, kterému se vystavuji, postupuji s nejvyšší obezřetností a pravidelně vysílám svůj druhý zrak do okolí. Mysli lidí jsou potažené jen tenkou blanou a proniknout pod ni nikdy nebylo snazší. Naopak hmota, ze které tvořím, se na první pohled jeví tvárnou, leč ve výsledku je křehká a nepoddajná…

Jedním slovem, autor (či snad autorský kolektiv) Letopisů je ve své rodné řeči suverénně doma a vládne jí s nevídanou bravurou. Letopisy Vukogvazdské družiny stojí za to číst už jenom kvůli tomu.

Tím jsem pojednal o lesku Letopisů a nyní, žel, přišla řada na jejich bídu.

Podle mého názoru je zásadní slabinou LVD to, že jsou pouhým zápisem odehrané RPG. RPG (role playing game) je stručně řečeno seance několika lidí, kteří se sejdou, rozdělí si role předem daných postav a oživí je v nějakém ději v předem daném prostředí.

To, co tak vzniká, je tedy kolektivní produkt: je to živá interakce účastníků hry, kteří "hýbou svými postavami" de facto ve vznikajícím literárním díle. (Které se ovšem ve většině případů žádným literárním dílem nestane a nebývá zapsáno, je to prostě odehraná hra, kterou si sami "píšou", "čtou" i pamatují pouze její účastníci.)

Proto se také Jan Kravčík, pravděpodobný autor finální podoby publikovaných textů LVD, neoznačuje za jejich autora, ale za pouhého sepisovatele. Neurčoval ani nevymyslel totiž děj příběhu. A v tom je právě ten problém.

RPG má svá omezení, která román postrádá. Za prvé je děj příliš lineární. Postavy se nemohou příliš oddělit jedna od druhé, jednají vždy ve vzájemné interakci stejně jako jejich hráči. Nemůžeme přeskakovat v čase, neexistují flashbacky ani velká zrychlení či zpomalení děje. Za druhé nemohou mít postavy žádný vnitřní vývoj, protože na to nemají dost času ani prostoru, stále musejí "hrát"; ani autor-sepisovatel si s postavami nemůže dělat, co chce, nemůže je nechat "ožít vlastním životem", jak se často říká, což myslím ve skutečnosti znamená "napustit šťávami svého vlastního podvědomí". Budoucnost postav je předem daná, určená jeho kolegy-spoluhráči a on ji může pouze zábavně či napínavě převyprávět.

A to je málo.

Přiznám se, že jsem LVD dočetl zatím jen asi do jedné čtvrtiny; odložil jsem je ve chvíli, kdy jsem se nabažil jazyka knihy a uvědomil si, že text mě už ničím nepřekvapí, protože sice může dojít k nějakým dějovým zvratům, ale nemůže dojít k žádnému náhlému zvratu ve vyprávění samotném. Tím myslím samotnou podstatu vyprávěcí metody, zabudovanou do základů Letopisů, onen cejch kolektivního díla, nesvobodu vypravěče převzít veškerý děj pod záštitu své vlastní imaginace.

To ovšem není nic, co by se nedalo řešit. Naopak. S napětím očekávám den, kdy Jan Kravčík (a nebo snad někdo z jeho kolegů-spoluautorů) napíše nějakou fantasy ne v roli sepisovatele, ale v roli spisovatele, suverénního autora.

To by totiž mohl být den pro českou fantasy velice zajímavý.

 

Post Scriptum: Tato úvaha byla psána jako úvaha nad knihou, nic víc. Nazdávám, že je to snad dobře, braši, protože Vukogvazdská družina tím dostane zajímavý feedback od někoho, kdo není součástí jejích "kruhů". Za LVD totiž stojí mnohem silnější zázemí než za obyčejnou knihou, stojí za ní celý web vukogvazd.cz, kde najdete mapy, historii, zmínky o osmi autorech celého "vukogvazdského" světa, zmínky o snad jedenácti dílech letopisů, zkrátka celou hromadu dalších informací. A jakmile je natáhnete do sebe, už nebudete schopni vidět Letopisy jako pouhou knižní sérii, ale spíše vás to donutí chápat je jako špičku ledovce.

Ale v tom případě už neuvidíte to, co já: prostě literární dílo, které má jistou slabinu.

 

(1. 5. 2015)

NAHORU