Kolektivní halušky

Občas mi přijde spam s nabídkou, abych vydal svou knihu v pěti výtiscích a ohromil jí své přátele. Kdybych to udělal… a přátelé by byli mou knihou nadšeni… stal by se tím ze mě spisovatel?

Možná pro pět lidí, kteří by sdíleli můj vkus. Pro okolní svět by to mohla být stejně tak dobře kolektivní halucinace nás šesti.

A kdybych měl mezi kamarády nakladatele, který by mi vydal "opravdovou knihu"? A ta by si (mezi kamarády kamarádů mých kamarádů) získala stovky, možná tisíce čtenářů? Byl bych potom spisovatel?

Jinými slovy, dělá spisovatele množství jeho čtenářů?

Těžká věc. (Když někdo vydá bestseller, neznamená to často něco jako rychlé zhypnotizování velkého množství lidí pomocí reklamy?) Přesné definici spisovatele bych se radši vyhnul.

Jedno je jisté – a je to ovšem jisté jenom pro mě: v kontextu české sci-fi (obecně i dalších spekulativních žánrů, jako jsou fantasy, horror atd.) si pořád připadám nedostatečně zmámený kolektivní halucinací, která detekuje na domácí scéně různé "legendy", "nestory", "matadory" a "celebrity", zatímco já nikoho nevidím. Jenom pár lidí, kteří více nebo méně úspěšně zápasí s psaním, a něco řemeslně zručných cyniků, plus spoustu humbuku kolem.

Může to být tím, že komunita kamarádů už desítky let sama sebe vydává, kupuje, čte, obdivuje i chválí? A že rok 1989 znamenal pro komunitu obrovský boom, a tedy nárůst počtu členů, díky němuž se z "komunitního psaní" stal úspěšný průmysl? A protože každá skupinová halucinace musí nějak vysvětlit jevy, které s ní kolidují, vznikl mýtus o tom, že "normální lidi nemají rádi sci-fi" (případně horror, fantasy, krváky atd. …)?

Co když normální lidi jednoduše nemají rádi špatnou literaturu?

 

(5. 5. 2015)

NAHORU