„Kapsička Mrtvého Zajíce“ vznikla roku 1995, kdy vyšla v časopise Divus č.2 pod pseudonymem John Hall. Rozsah byl 30 tisíc slov. Momentálně s původním textem pracuju a rozšiřuju ho – výsledek vidíte zde. Je to první ze tří plánovaných levelů nové hry/knihy (předchozí verze žádné levely neměla).

Rozsah prvního levelu je nyní 16 tisíc slov, přičemž dva následující levely budou zřejmě mnohem objemnější.

I tato malá ukázka je chráněna copyrightem, takže ji prosím nekopírujte a nerozšiřujte dále (naopak odkaz na ni šiřte, jak můžete :)

Najdete-li chybu či nesrovnalost, ocením, když mi o ní dáte vědět (stejně jako o svých dojmech ze hry/četby).

Úvodem – vizionáři Ivanu Mečlovi), bez něhož by nevznikla první verze KMZ.

2/2015 – nicku AILAS ze serveru nyx.cz za důkladný beta-reading a důležité připomínky.

7/1/2015 – vyvěšeno.

4/3/2015 – bylo přidáno toto menu a vylepšena grafická úprava.

16/12/2018 – nějací milí lidé se začali o hru zajímat a tak jsem opravil chyby na 1. levelu, identifikované v roce 2015, celou hru trochu zkomplikoval a příběh upřesnil.

(1) Kde všechno začíná

Slunce na tváři. Horko letního odpoledne. Ne, ještě neotvírat oči… Co a proč… Byl to sen, sen… A v tom snu k tobě přišel veliký zajíc oblečený do šatů… Zadíval se na tebe z výšky a pak si uplivl… Nebo to byl ten chlap z krčmy, Rodgren?

Zaboříš tvář do vonící trávy. Včera jsi pil, dobrá. Rodgren vypil víc a odešel po svých. Dobrá. Ale někde ve tmě neustále planul ten pulsující kus rudého skla… ne… Rubín! Byl to rubín Likkerkkam!

O tom se ti zdálo!

Prudce se posadíš. Jsi ve škarpě za hospodou. Vstaneš, doklopýtáš k potoku a strčíš hlavu pod jez.

Toulavé boty tě zavedly do kraje, kde kameny stojící opuštěně v lesních řadách se zdají už už promluvit, kde vítr hraje na harfu sluncem vysušených borových větví a každá malá veverka ti zazpívá námořnickou písničku… Do kraje nízkých hrubých stavení a planin pokrytých vřesem, do kraje koní a mlžných přízraků. Ty prastaré kameny tu vztyčil bůhvíkdo. Snad to vědí čarodějnice, které k nim šeptají a šlehají je jmelím, snad to ví moře, které burácí nedaleko jako šedá saň.

Včera ses doslechl, že kousek odtud, v přímořských lesích, je podzemní labyrint. Prý je prastarý a uvnitř chová poklad nedozírné ceny. Zamyšleně usedáš na poražený kmen a hledíš do slunce. Poklad nedozírné ceny? Kdyby to aspoň nebyl rubín, nevrtalo by ti to hlavou…

Ale popořádku. Včera jsi došel do téhle vesnice: v ní hospoda a chlap, kterého ti byl čert dlužen, Rodgren.

Jeho tvář, plná jizev po neštovicích a zrudlá rumem, jeho páchnoucí dech a hlas jako rezavá pila. V lese za vesnici je starý bludiště, vobludiště. Nikdo vo něm nevi, enem místňáci. Uhliři a dřeváci se mu vyhejbaj vobloukem, poněač v něm straši, rozumiš. Je to tam vobluda na vobludě… a dějou se tam móc divný věci s časem. Přídeš kluk, vodejdeš dědek. No takovejch na sjetě je, já vim. Jenže támle – neurčité gesto k výčepu – byl stvořenej Lykérkam. Viš přece, co je to zač. Jistě. Je to rubin. Drahej kamen zakletej kouzlem – kerej král by ho nechtěl mit? Tisice let po něm všici pasou. Jo mit ten drachkam tadydle v tydle kapse – to bych byl bohatej. To by bylo! Co, to by bylo co?

Ten rubin uďál jeden zajic, čaroděj zajic. Bylo to eště dyž zajici chodili po dvou a mluvili jako lidi. Už strašně davno. Zviřata mluvili. Koně mluvily, ovce taky. Všicky ty parchanti mluvily.

A tamleten – prst ukazující vzhůru – taky furt neseděl jenom nahoře. Je náramný tajemství, že ten Lykérkam udělal zajic. To věděj enem mystický zasjecenci jako já. A viš jak se menuje tamto v tym lese? Řikaj tomu Kapsyčka Mrtvýho Zajice! A neni to snad dukaz? No neni to dukaz? Povidam ti, no neni to dukaz, dyž přecevá nikdo nevi, že Lykérkam uďál zajíc? Neni to dukaz? Jenže i dyby to byla pravda… Ja vim. TY chceš řict, že tam ten rubin neni. Ale jak to mužeš vědět, dyžs tam nebyl? Co, jak? Furt mlčiš, mlčiš. To ti povidam, řekni mi to. Ale tejkon ti něco povim. Ja sem v tom vobludišti byl…

Bublání potoka. A dál? Najít Rodgrena.

V hospodě ho nikdo jakživ neviděl. Prý sis něco povídal sám se sebou. A Kapsička Mrtvého Zajíce? Všichni se odvracejí a dělají, že neslyšeli. A tak se posadíš na mez za vesnicí, žvýkáš stéblo trávy, pozoruješ mraky a přemýšlíš.

 

Za pár let ti bude třicet. Vandruješ po světě a snažíš se něco naučit. Něco už máš za sebou. Takový poklad by se ti hodil a přízraků ani netvorů se nebojíš, ale na slovo „rubín“ jsi obzvlášť citlivý. Kvůli nějakému rubínu, magickému předmětu údajně vytvořenému z krve, kdysi zmizel tvůj otec. A tvůj otec byl čaroděj, slavný čaroděj. Tak slavný, že se teď musíte skrývat, protože nevíte, kdo z otcových nepřátel, anebo snad bývalých přátel, po vás může jít. Alespoň tak ti to matka vyprávěla, když tě vychovávala daleko odtud, ve srubu vysoko v Modrých horách.

Opustil jsi to místo už před mnoha lety, slíbils jí i sobě, že otce najdeš. A když jsi teď náhodou narazil na tuhle záhadu, nedá se nic dělat, budeš se muset do bludiště vypravit.

 

Každá vesnice v Llamdanu má svou čarodějnici, to je stejně běžné jako to, že v každé llamdanské vísce šplouchá moře za humny. A llamdanské čarodějnice se s oblibou s mořem radí, často jej navštěvují a neustále vysedávají na jeho skalnatém břehu, máčejíce své špinavé palce v příboji. Potkat rozcuchanou stařenu v kápi na molu v kterémkoli přístavu, kdekoli na nekonečných písečných plážích, jak jde a proti větru hrozí nezbednému moři, v ruce snop čarodějných bylinek, jako se to onehdy stalo mně, není v Llamdanu ničím výjimečným.

Cardagg je ale vesnička ve vnitrozemí – což znamená, že odsud nedohlédneš k moři pouhým okem. Zdejší čarodějnice bydlí v lese, v malém domečku pod obrovskými zelenými duby, chaloupce obrostlé řeřichou, mateřím duchem, lomikelem, kostihlavem a koniklecem, zkrátka samým čarodějným býlím. Vrznou vrátka, jak vcházíš do zahrádky, vrabci se rozlétnou, duby šumí, ve dveřích ti stojí vstříc malá postava. Cardaggská čarodějnice vypadá úplně stejně vysušeně jako ty ostatní, jen oči má o něco laskavější.

Do Kapšišky, šynáčku, do Kapšišky? ptá se, když přepočítá tvé zlaťáky. Nejčív ši vem žičku lekvárku, podává ti naběračku.

Glum, polykáš hustou tekutinu.

Čarodějnice mezitím něco povídá. Konečně najde své zuby. Teprve teď dostane ten správný vzhled – je to kančí protéza se zaostřenými špičkami.

„Po tomhle, synáčku,“ říká ti, „budeš mít života za dvanáct chlapů. Je to móc dobrej elixír. Pak ti ještě prodám neuhasitelnou louči. To kdyby za tebou náhodou zapadlo víko toho hrobu. Jakože zapadne.

Jó, tak do Kapsičky…“

Na chvíli se posadí za stůl a podívá se z okna, pod kterým v truhlíku roste brambořík. Červeně se kývá ve větru.

„Na vesničany se nezlob,“ rozpovídá se potom, „neradi mluví o věcech, kterých se bojí. A v lese u Kapsy už se ztratilo pár ovcí, slepic i dětí. Nemluvím o chlapech, který někdy vlezli dovnitř. Žádnýho už svět neviděl. Straší to tam od nepaměti – a já vím nejlíp, co všecko se tam dole hemejří.“

Odmlčí se chvíli.

„Vidím, že to myslíš vážně. Musíš teda aspoň vědít, že v těch podzemních kryptách se mísej dvě veliký síly, který se v Cardaggu střetaj vod nepaměti. Nedaleko odtud, jak víš, se táhne hranice clamglenskýho kraje. A když řekneš: Llamdan, jako bys řekl: moře. Kdežto když řekneš Clamglen, jako bys říkal: les. První z těch slov je modrý a bílý, a černý jako oceánská obloha v bouři, druhý zelený a zlatý jak prastará klenba stromů. Dávnej čaroděj, co se tu kdysi usadil, to dobře vědíl. Byl to čaroděj starýho rodu“ – pozdvihne dva prsty nad hlavu – „a ti měli pro magii ňákej cit!

O tom, proč tam vlastně labyrint stojí a co v něm najdeš, ti povidat nebudu. Ale jestli se vrátíš, zastav se za starou Sangadrou pod duby na zpáteční cestě.“

Vrátka vrznou, malá postava ti mávne na pozdrav a duby zašumí.

Pozdní odpoledne. Staleté sosny se pomalu, něžně kývají a ve vysokých korunách prosvítá slunce. Po jehličí pobíhají mravenci.

Poslední chalupy, kde na vartě bloumají bělavé slípky, zatoulané duše večerního snu. A dál už jen lesy a cesty v nich, táhnoucí se k moři. Jdeš asi hodinu cestou ke zlomené jedli. Tady máš odbočit vlevo, do lesa. Soumrak už padl. Prodíráš se křovím jak divoké zvíře.

Jak to říkal ten Rodgren… Nejlíp je vlízt tam za temný noci, když je Měsejc zalezlej. Před vchodem třikrat vodplivnout přes levý rameno. A dyž bude kolem běhat strašlivej černej kuň, nebát se.

Vstupuješ na mýtinu, osvětlenou jen hvězdami. Kolem letí oblaka páry. Před tebou pahorek obklopený hroby. To sou ti, co neměli štígro. Štígro musiš mit. V pahorku se rýsuje černý obdélník: vstup do labyrintu, otočený směrem na západ, k říši mrtvých. Přijdeš blíž a pozvedneš louči. Uvnitř zatančí stíny na kamenných zdech chodby a stupních schodiště, které vede pod zem. Někde ustrašeně zpívá cvrček. Kříže na hrobech matně světélkují. Náhle v šumu lesa: zařehtání a dusot kopyt blížící se tmou. Scházíš do podzemí po dlouhém kamenném schodišti.

Vzduch je tu mrazivý a jako by tvá louče a kroky poprvé po staletích narušily hrobové ticho tmy a tichou tmu hrobu, do níž je labyrint ponořen. Ale cítíš, že je to jen zdání. To místo není mrtvé. Vpředu v temnotách už se připravují smyčky budoucích dějů. Čas natahuje své spáry, bizarní jako nahá těla v komnatách plných křivých zrcadel.

Na co si to vzpomínáš? Kde to bylo? Určitě tady, v labyrintu, ale přece jsi sotva vešel…? (2)

[NA POČÁTKU HRY – což je teď – MÁŠ DVANÁCT ŽIVOTŮ.]

(2) Pod vstupním schodištěm

Toto je nejzápadnější bod celého labyrintu. Kolmo k patě vstupního schodiště vede chodba. Míří severojižním směrem. Stěny jsou z hrubých balvanů propletených kořeny, občas je tvoří holá skála, občas jenom hlína. Ať vykročíš na sever nebo na jih, po čase zjistíš, že chodba se neustále stáčí směrem k východu. Je mírně zakřivená a zdá se, že tvoří velikánský kruh. A na východní straně, tedy blíž ke středu labyrintu, uvidíš tu a tam ústí jiných chodeb, většinou uzavřená dveřmi.

Kudy se vydáš? Na sever (45) nebo na jih (37)?

(7) Severní brána strašidelnou panenkou

Otevírat vrata panenkou? No to není špatnej nápad, zní to jak z japonskýho horroru, ale bohužel, nefunguje to (12).

(8) Stříbrný Pavouk

Jdeš po točitém dřevěném schodišti a ono – samozřejmě – hrozně vrže. Takže když vyjdeš nahoře do malé kruhové místnosti, její obyvatel už na tebe čeká. Má přísnou bledou tvář a starodávný černý kabátec se šesti rukávy, na každém stříbrnou sponu. Všechny ruce má založené na prsou. Nohy v úzkých černých nohavicích vězí v jezdeckých botách se stříbrnými ostruhami a ta levá netrpělivě podupává.

„Dobře, že jdeš,“ říká. „Observatoř už dlouho nikdo nevyčistil.“

Věru divný pavouk.

Pověz, máš u sebe [PLÁCAČKU NA PAVOUKY]? Pokud ano, a chceš ji použít, čti (188).

Pokud ne, čti dál.

Chceš se sebrat a odejít, ale nejde to. Nemůžeš odtrhnout oči od přísného pohledu Stříbrného Pavouka. On mlčky ukáže rukou vzhůru.

Vidíš, že ve stropě je otvor a do něj vede žebřík. Vylezeš po něm, nic jiného ti ani nezbývá.

Nahoře je kruhová plošina pod širým nebem. Když pohlédneš přes nízké zděné zábradlí, nevidíš ve tmě nic než tichou poušť, táhnoucí se až na obzor. Je zbytečné ptát se, jak je to možné; labyrint je přece prošpikovaný kouzly jako jehelníček jehlami.

To zábradlí nepřeskočíš. Jednak prostě nemůžeš, za druhé je ti jasné, že ta poušť je skutečná. V dálce řvou lvi.

„Vyčisti, prosím, všechny hvězdy,“ ozve se zespoda přísný hlas Stříbrného Pavouka.

Pohlédneš vzhůru. Obloha je rozsypaná klenotnice. Jsou jich tisíce. Jsou jich miliony!

Zkusmo natáhneš ruku k nejbližší hvězdě, a opravdu, jde to. Nikdy to nešlo, a teď to najednou jde. Vezmeš ji do dlaně a opatrně sneseš dolů. Tepe ti v ruce jako miniaturní stříbrné srdce. Vidíš, že je skutečně trochu zašlá, zamžená.

Stříbrný Pavouk ti zdola hodí tlustou měkkou prachovku. „Tak se čiň, tovaryši,“ zabručí o poznání vlídněji.

„Tohle nevyčistím ani za milion let!“ houkneš dolů.

„Ale vyčistíš,“ ozve se odpověď. „Tam, kde jsi, totiž vůbec žádný čas není.“

A máš to.

Takže do práce.

Ani nevíš, jak dlouho bys tam stál, seděl a chvílemi i ležel (kdyby existoval čas). Hvězda za hvězdou procházely tvýma rukama a neslyšnou řečí ti vyprávěly příběhy. Ty jsi však nestárnul. Trval jsi. Bylo to jako sen. A když jsi umístil zpátky na oblohu tu poslední (jak jsi vůbec poznal, že je poslední?), ani se ti nechtělo zpátky dolů.

Slezl jsi po žebříku a Stříbrný Pavouk ti už docela přátelsky nabídl šálek teplého čaje.

„Dobrá práce,“ řekl. „Obloha je teď o poznání zářivější. Vypij to a pak si odpočiň, támhle je ložnice.“

Ukazuje na stříbřitý ornament namalovaný na stěně. Teprve teď si všimneš, že Pavouk tu nemá moc nábytku, jen stěny zdobí ornamentální uzly z tenkých vláken stříbřité světélkující barvy. Asi to budou pokoje.

Už se ničemu nedivíš, a tak dopiješ čaj, zdvořile poděkuješ a vstoupíš do ornamentu.

Uvnitř obrazce je sucho a čisto a odkudsi se line příjemná stříbřitá zář.

Ulehneš na voňavý slaměný kavalec a usneš, jako když tě do vody hodí.

Když se probudíš, ležíš na tvrdé podlaze chodby labyrintu. V kapse tě něco tlačí, a když tam hrábneš rukou, vidíš, že je to stříbrný penízek. Na něm jsou vyraženy ozdobné iniciály: S.P.

[Získal jsi STŘÍBRNÝ PENÍZEK!]

Asi je to výslužka. (80)

(12) Kostra a rum (severní brána)

Na tomto místě se chodba rozšiřuje do menšího kruhového sálu. Je to nejsevernější bod celého labyrintu. Vzduch je tu dost mrazivý. Chodba prochází západovýchodním směrem, ale protože je mírně zakřivená, jakmile odsud vykročíš, bude se pořád stáčet k jihu. Na jižní straně sálku jsou ve zdi těžké dřevěné dveře, no – dveře, spíš taková veliká okovaná vrata obloukového tvaru. Před nimi se cosi bělá, a když přijdeš blíž, vidíš, že tam leží kostlivec pokrytý jinovatkou, zpola opřený o vrata, v ruce láhev rumu. Asi tady někdo umrzl, když pil, nebo se upil, když mrzl. To se někdy stává. Nevšímáš si ho a zkoumáš zámek ve dveřích, který má podobu velikých zubatých úst. Vtom kostlivec promluví:

„Je mi zima, čéče!“

Ty si ho samozřejmě nemusíš všímat. Nebo chceš s kostlivcem trochu poklábosit (33)?

Naproti vratům, na severní straně sálu, je zeď holá a pokrytá ledem, ale v kamenné podlaze je vytesaný obrazec ve tvaru kruhu protnutého křížem. Pod ním je nápis KOHOZD. Když přijdeš blíž a postavíš se čelem k nápisu, zjistíš, že ve třech ze čtyř bodů, v nich kříž protíná kruh, jsou hluboké důlky: dole, vpravo a nahoře. V důlku nahoře, který je od tebe nejdál, leží těžká kamenná koule.

Jediné, co tě napadne, je přemístit kouli do jiného důlku: doprava nebo dolů. Pokud to chceš zkusit, čti (28). Taky ale můžeš nechat obrazec na pokoji a odejít chodbou na východ (141) nebo na západ (166).

A nebo můžeš zkusit otevřít ta veliká vrata pomocí některého z předmětů, které máš u sebe (pokud je opravdu máš!):

(16) Skříň v pokoji chlapa s obrovskýma rukama

Po špičkách jdeš ke skříni. Je naprosté ticho, jenom ten chlap dělá randál. Jenže jakmile opatrně otevřeš skříň, vyskočí z ní veliká černá opice, začne tě škrtit a přitom hrozně vřeští.

„Ua-ua-ua!“

Chlap vyskočí, jako by na to jen čekal, natáhne si ty kožené rukavice a popadne dvoumetrový meč, který stál za skříní. Jedním machem rozetne vejpůl opici, druhým tebe. Pak si lehne do kouta a zkamení. Rozťatá opice se promění ve dva balvany popsané runami.

Takže jsi teď poněkud rozpolcen. Díváš se svým levým okem na své pravé oko a naopak, hezky z kouta do kouta. Je ti divné, že nejsi mrtvý, ale… no jo. Vždyť ani nekrvácíš. Vypadáš jako průřez lidským tělem z učebnice anatomie. To ten lektvar cardaggské čarodějnice. Zdá se, že se vyplatil. S tímhle dryákem je to sranda. Za pár okamžiků k sobě obě půlky samy přilezou, začneš srůstat, no a za chvíli jsi jako rybička, zbyde jen nepatrná dlouhá jizva od hlavy po břichonoží. Paráda.

Už bys málem odešel, ale ještě tě napadne prohledat tu skříň. Smrdí to tu jak ve vopičárně; v koutku skříně se povaluje stará ožužlaná dýmka. Byla snad té opice? A na věšáku visí pomačkaný černý klobouk. Byl taky její? Svět je plný závažných otázek.

Sebereš obě ty věci, protože je ti jasné, že najít klobouk v tomhle labyrintu je něco jiného, než nahoře na světle božím. Tady v labyrintu si opice klidně zkamení – a ze starých klobouků se třeba sypou zlaťáky! Hned s ním zkusíš zatřepat, ale nevypadne nic.

A tak si nacpeš klobouk i dýmku do kapes, vycházíš z místnosti do hlavní chodby a jdeš dál na severovýchod (166) nebo jihozápad (45).

[Získal jsi STAROU DÝMKU!]

[Získal jsi ČERNÝ KLOBOUK!]

(25) Jižní brána stříbrnou ponožkou

Vážíme si tvého úsilí, ale stříbrnou ponožkou tahle brána prostě otevřít nejde. Zkus to snad v nějakém paralelním vesmíru, fantasto. (60)

(28) KOHOZD od severní brány

Zvedl jsi kouli z prohlubně, jemně ji vrhnul na podlahu a nechal dokutálet ke zvolenému důlku. Jakmile koule s kamenným zarachocením dopadla na místo, celý sálek se okolo tebe divoce roztočil. Závratí jsi upadl na zem, přímo doprostřed obrazce. Zdá se ti, že letíš. Stěny víří a víří kolem dokola, ležící kostlivec se na tebe zubí, mává ti lahví rumu a cosi volá. Pak ale najednou zmizí a stěny se zvolna zastavují. Jsi teď někde jinde, než jsi byl. Pokud jsi umístil kouli do důlku vpravo, čti (300). Pokud do důlku dole, čti (60).

(33) Konverzačka s kostlivcem

Odpovídáš mu: „Jo, je tady pěkná kosa. Ležíš tu už dlouho?“

„Asi tisíc let, čéče,“ povzdychne si on. „Ještě, že mám tuhle flašku, jinak bych tady dávno zmrznul.“ A napije se rumu, který hned vyteče na zem.

„Není to trochu systém nalej-vylej?“ ptáš se ho.

„Co jako?“ nechápe on.

„No s tebou jako. Nemůžeš se pořádně napít, když jsi kostlivec.“

„Já že sem kostlivec?“ rozčílí se on. „Co si to dovoluješ, ty vyžle jedno! Sám seš kostlivec!“

„Tak se na sebe podívej,“ poradíš mu.

Sklopí prázdné oční důlky ke svým bílým žebrům a vyjekne hrůzou: „Vopravdu! Já sem kostlivec! Eště že sem furt vožralej, jinak bych se zbláznil hrůzou!“

„No jo,“ říkáš. „A ten rum ti nikdy neubejvá?“

„Ne,“ říká spokojeně on. „Aspoň že tak. Věčná opice. To víš, život si musíš umět zařídit.“

„Jestli je to vůbec ještě nějakej život,“ reješ do něj. „A nevíš, prosím tě, jak se otevírají tyhle dveře?“

„Ponožkou!“ vyhrkne bez váhání. „Určitě – takovou stříbrnou ponožkou!“

Nato se s ním už dál nebavíš, protože pochopíš, že to nemá cenu. (12)

(35) Výklenek s kamenným drakem

Kamenný drak ve výklenku je starobylá socha dovezená až z daleké Kitáje. Když si na ni pořádně posvítíš loučí, vidíš, že má rozšklebenou dutou tlamu a na boku nápis v kitájštině, kterou bohužel neovládáš. Pokud u sebe nemáš KOUZELNÝ PAPÍREK, není tu pro tebe nic (300). Pokud ho máš, čti (150).

Hm, ale ještě moment. Pod tímhle výklenkem je přece temný otvor. Když si do něj posvítíš loučí, vidíš, že v něm začíná schodiště, které vede dolů. Je sice malé, jak pro trpaslíky, ale nějak by ses tam nasoukal. Chceš se vydat po schodišti dolů (49)?

(37) Boční chodba se schodištěm dolů

Po nějaké době přijdeš na místo, odkud z hlavní chodby odbočuje boční chodbička. Nahlédneš do ní, posvítíš si a vidíš, že je to začátek schodiště vedoucího kamsi dolů. Dole, na úpatí toho schodiště, spatříš matné teplé světlo za nějakým závěsem. Možná tam někdo bydlí.

Vydáš se po schodišti dolů (206), nebo půjdeš dál chodbou na jihovýchod (261) či na severozápad (2)?

(41) Opuštěná místnost

Než jsem prošel tou dlouhou hodovní síní, měl jsem pocit, jako bych zestárl o dvacet let. A zřejmě to nebyl jen pocit, protože tvář, kterou jsem zahlédl v zrcadle na zdi, byla stará.

Zrcadlo bylo kalné. Nerozeznal jsem podrobnosti. Byl jsem to já.

Ohlédl jsem se a zdálo se mi, že vstupními dveřmi vstupuji také já.

Zamával jsem sám na sebe, ale můj mladší obraz mě neviděl.

Což bylo pochopitelné.

Vstoupil jsem tedy do dveří. Byla za nimi místnost s kamennou podlahou, v ní dvě rozpadlá křesla, prázdná lahev a dvě nedopité číše vína na kulatém stolečku. Víno dávno vyschlo a vytvořilo rudý povlak v žaludku pohárů. Na zemi ležel prach a smetí a mrtvé ticho opuštěných míst. Z místnosti pokračovala úzká chodbička ještě dál, kamsi do hlubin. Váhal jsem, mám-li se tam vydat (108), nebo se vrátit (219).

(45) Zjevení ve tmě

Jdeš chodbou, a náhle se v temnotách před tebou cosi pohne. Ze tmy vyletí přízrak: světélkující rytíř na osedlaném obřím chrobákovi. Oba divoce víří kolem, v průsvitných tělech jim žhnou jasně zelená srdce, a rytíř na tebe křičí nesrozumitelnou řečí. „STAMINA,“ řve, „STA-MI-NA. MEGAMAGENERGIE! MAGOG! RAROH!“

Nerozumíš mu, ale to nevadí. Důležitá je jedna věc: máš [STŘÍBRNOU PONOŽKU]? Pokud ne, jednoduše jdi dál. Ti dva jsou neškodní a jejich úkolem je strašit právě zde, blízko vstupu do labyrintu, takže za tebou nepůjdou.

Na severovýchod: (123). Na jihozápad: (2).

Jestli ponožku máš, čti zde: (85).

(49) Malé schodiště pod výklenkem s kamenným drakem

Lezl jsem po malinkatém schodišti dolů jako nějaký blázen a celé to moje dobrodružství už se mi začínalo trochu zajídat. Zvlášť, když mi v polovině cesty uklouzla noha a já sjel po hubě až dolů. Bradou jsem přitom ometl všechny ty malinké kamenné schůdky.

Dole byl sál neskonale větší než ten nahoře. Celou západní stěnu zabíralo veliké okno, nepravidelný, zhruba oválný otvor ve skále, za nímž jsem spatřil záhadné, téměř denní světlo a zelené mihotání vzduchu. Voněly odtamtud květiny. Zpívali ptáci. Tam za tím oknem byla zahrada, kdesi dole, zahrada hluboko pod zemí…

Než jsem se vyhrabal na nohy, cosi se kolem mě mihlo. Byl to medvídek běžící po zadních jako člověk. Byl žlutý a když běžel kolem, zavonělo to vařenými bramborami. Vlekl nějaký předmět jen o málo menší než byl sám. Chňapl jsem po něm. Zaječel, uskočil a pustil to. Byla to kniha. Chytil jsem ho za tlapku. Zůstala mi v ruce. Medvídek se na třech tlapkách zoufale vrhl k okennímu otvoru, zavřeštěl a skočil dolů.

Vzal jsem knihu, vstal a šel k oknu. Přitom jsem bezmyšlenkovitě snědl tlapku, která mi ležela v dlani. Byly to opravdu vařené brambory s příchutí čerstvé petrželky.

Pohlédl jsem dolů. Bramborový medvídek se snášel dolů na padáku, který vypadal jako sešitý ze slupek od cibule. Pomalu se ztrácel v mlžném, vlhkém oparu nad korunami nejvyšších stromů, které jsem viděl v hloubce pod sebou.

Neměl jsem, jak se tam dolů dostat, a tak jsem se obrátil na odchod. Cestou jsem si v tom zvláštním světle (jehož zdroj jsem nikde nespatřil) prohlédl knihu.

Byl to kapesní formát.

„G. Fraskicari: Fascinace žlutou“, stálo vyraženo do kůže na přední straně obálky. A pod tím emblém: GF. Pochopitelně, že ta kůže byla zářivě žlutá. A přední a zadní desky spínala zlatá přezka se zabudovaným zámečkem s miniaturní klíčovou dírkou.

Rozervat krásnou knihu jsem nechtěl, a tak jsem ji s povzdechem zastrčil do kapsy, sebral ze země hořící neuhasitelnou louči a vyšplhal po schodech nahoru. Sál byl totiž kromě okna naprosto prázdný a nebylo mi vůbec jasné, odkud ten tvor mohl vyběhnout (35).

[Získal jsi KNIHU „FASCINACE ŽLUTOU"!]

(53) Chlap s obrovskýma rukama

Opatrně a pomalu našlapuješ úzkou chodbou. Poodhrneš korálkový závěs. Je za ním malý pokojíček. Na zemi se porůznu válejí odpadky. Ve stojanu na zdi hoří petrolejka. Na slamníku pohozeném jen tak na kamenné podlaze spí chlap s obrovskýma rukama a chrápe, jako když řeže pilou. On sám není o moc vyšší než ty, ale do každé z kožených rukavic, které si opřel o zeď, by se vešlo půl metráku brambor. V podstatě by se mohl přikrývat rukama místo peřiny. Ale tu stejně nemá. Spí oblečený, dokonce v botách. V místnosti je ještě velká skříň a dál už nic.

Podíváš se potichu do té skříně (16) nebo opatrně pustíš korálkový závěs, projdeš chodbičkou zpět a pustíš se dál hlavní chodbou na severovýchod (166) či na jihozápad (45)?

(57) Měděný býk ve tmě

Jdeš chodbou. Vtom uslyšíš dusání a dýchavičné funění. Ze tmy vyrazí měděný býk, kterému z mordy šlehá oheň. Je to samozřejmě jenom automaton, ale velmi přesvědčivě napodobuje živého tvora. Má také pěkné, ostré měděné rohy, dlouhé jako tvá paže.

Vedle býka poskakují dva poskokové (jsou to psokokové – psi s kohoutími těly) a malými lopatkami, které drží v pařátcích, nabírají černé uhlí, potom s tlukotem křídel vzlétají o kousek výš a přikládají do býka otvorem ve hřbetě. Pokud jde o uhlí, to se za nimi poslušně hrne samo a dělá přitom hrozný randál. Bodejť, je ho ještě pár metráků.

Ten býk je chladnou zbraní neporazitelný a ty máš jenom meč. Jediné, co by mohlo zabrat a co bys mohl mít, jsou [VUŘTY]. Pokud je máš, čti zde (97). Nemáš-li vuřty, odraz nějak býkův útok a zmiz chodbou na severovýchod (300) nebo na jihozápad (111).

(60) Netvor a trn (jižní brána)

Na tomto místě se chodba rozšiřuje do menšího kruhového sálu. Je to nejjižnější bod celého labyrintu. Chodba prochází západovýchodním směrem, ale protože je mírně zakřivená, stáčí se později v obou směrech mírně k severu. Na severní straně sálku je ve zdi cosi jako brána, ale zdá se, že je úplně zatarasená velkým kusem kamene. A nebo je to jen kamenný reliéf ve tvaru brány, vytesaný do skály; v té bráně stojí reliéfní kamenný muž, půl člověk, půl netvor se zvířecím rypákem, jeleníma ušima a třemi dlouhými, rovnými rohy na hlavě. Oči má zavřené, jako kdyby spal.

Vedle brány je vytesaný reliéf zobrazující velmi ostrý zakřivený roh a pod ním nápis:

Když pobodal tě růže trň,
tak navěky tu v hrůže strň.

Pod tím je otvor na minci a drobným písmem (vytesaným malinkými majzlíčky) nápis: „Odborný výklad“. Máš STŘÍBRNÝ PENÍZEK? Pokud ano, a zajímá tě odborný výklad, vhoď jej do otvoru a čti (262).

Proti reliéfu, na jižní straně sálu, je zeď holá, ale v kamenné podlaze je vytesaný obrazec ve tvaru kruhu protnutého křížem. Pod ním je nápis KOHOZD. Když přijdeš blíž a postavíš se čelem k nápisu, zjistíš, že ve třech ze čtyř bodů, v nich kříž protíná kruh, jsou hluboké důlky: dole, vpravo a nahoře. V důlku dole, který máš nejblíž po ruce, leží těžká kamenná koule.

Jediné, co tě napadne, je přemístit kouli do jiného důlku: doprava nebo nahoru. Pokud chceš přemístit kouli, čti (179). Taky ale můžeš nechat obrazec na pokoji a odejít chodbou na východ (244) nebo na západ (154).

A nebo můžeš zkusit otevřít tu tesanou „bránu“ některým z předmětů, které máš u sebe (pokud je opravdu máš!):

(65) Boční chodba s hliněnými schody vzhůru

Tady se od hlavní chodby oddděluje nevýrazná chodbička se schody vedoucími vzhůru. Není to žádné honosné schodiště, spíš jen takové stupně vytvarované v hlíně. Vydáš se po nich (173), nebo půjdeš dál chodbou na jihovýchod (266) či na severozápad (222)?

(66) Severní brána starou dýmkou

Otevírat vrata dýmkou? Jednou sem to taky zkoušel, dyž sem byl vožralej, ale tohle nejni ten případ. Vožralej tu může bejt jenom ten kostlivec, ale ten si to může dovolit, páč narozdíl vod tebe nemusí nic řešit, škyt. Vzchop se, čéče! (12)

(68) Černý mnich mu podruhé šlápne na nohu

„Otče…“

„Nó, co je zas. Promiň. Já tě neviděl. Pochválen pán šrmšublumbum. Doufám, že nechceš hostii. Sežraly mi je krysy.“

„Ne, děkuju. Chtěl jsem se zeptat, jak se dostanu k té hospodě, o které jste prve mluvil? Jak je ve středu bludiště? A kdo je ta ženská, o které jste mi vykládal?“

„Za prvé jsem s tebou ještě nikdy nemluvil, za druhé, jestli jsem mluvil o ženský, tak to jsem musel blouznit, karamba, a za třetí –“ Dvě bystré oči pod kápí po tobě blýsknou pohledem. „A hleďme. Tak poslyš, to kovový vejce musíte bezpodmínečně otevřít, ne abyste nám ho tu nechali, von si ten parchant v noci strašně nahlas zpívá a skorem nikdo tady už nemůže klidně spát…“

Dřív, než stačíš něco namítnout, mnich bleskurychle zmizí ve tmě.

Vydáš se dál chodbou na severovýchod (12) nebo na jihozápad (123).

(72) Modré lakované dveře

Nyní přicházíš k pěkně modře nalakovaným dveřím zasazeným do boční stěny chodby. Tady, uprostřed podzemního labyrintu, působí takové dveře jako pěst na oko. Je v nich kulaté okénko s rámem z mosazi; také kulatá klika je z mosazi. Jsou to určitě dveře od lodní kajuty.

Totiž abys věděl, hluboko v nejnižších patrech labyrintu bloudí chodbami a průrvami moře a jeho vlny šplouchají ve tmě dlouhými podzemními průplavy. Občas i něco přinesou. Takže někdo musel sestoupit tam dolů, prohledat roztřískané lodní vraky a přinést sem tyhle dveře, aby zbudoval příbytek pro…

Nahlédneš okýnkem dovnitř. Velká místnost je osvětlená příjemným světlem svic.

Vidíš dřevěnou podlahu, kus pryčny a na ní ležící nohy v červených kalhotách a červených střevících se zahnutou špičkou. Takové námořníci rozhodně nenosí. A jsou to velké nohy – větší než lidské. Kromě toho jsou tři.

Zkusmo vezmeš za kliku – je otevřeno. Vejdeš (119)? Půjdeš dál chodbou na jihovýchod (154), nebo na severozápad (261)?

(77) Reliéf zajíce

Chodbička se pětkrát zalomí v pravém úhlu doleva. Staneš na prahu malé komůrky. Je prázdná, jen na zdi proti tobě je velký hliněný reliéf zajíce oblečeného jako člověk a stojícího na zadních nohách. Postava má v jedné tlapě plamenný meč a ve druhé drží veliký krystal. Pod tím se ve starohvarražštině (kterou naštěstí ovládáš) píše: „Réamur, bůh a stvořitel drahokamu".

Jinak tu bohužel není nic, jenom prach a špína, takže vyjdeš zase ven a pokračuješ chodbou na jihovýchod (72) či na severozápad (37).

(80) Začátek točitého schodiště

Jsi na místě, kde ve stěně labyrintu zeje honosná brána klenutá z mohutných, hrubě tesaných balvanů. Nad ní je do skály zasazena veliká osmicípá hvězda z jednoho kusu křišťálu. Světlo louče v ní pableskuje. Za branou však není chodba, je tam jen výklenek a v něm úzké točité schody ze zašlého dřeva, které vedou vzhůru. Nakoukneš tam a vidíš jemné světlo, jež prosvítá spirálou schodů. Možná je to světlo hvězd, kdo ví. Chceš se vydat po schodišti vzhůru (8)? Nebo pokračovat chodbou na jihovýchod (222) či severozápad (12)?

(85) Přízraky versus ponožka

Jak jsem se tak oháněl kolem sebe, abych ty protivy zahnal pryč, uvědomil jsem si, že mám v kapse ponožku Stříbrného Pavouka. Byla pěkně dlouhá, a tak jsem ji v žertu vytáhl a začal s ní mávat jako nějakou zbraní. Jakmile se však jen letmo dotkla rytíře (nebo snad toho brouka, už si nevzpomínám), stala se divná věc.

Oba dva se začali smršťovat, zmenšovat, zhušťovat, zkrátka byli čím dál menší a svítivější, až se z nich staly jen dva zářící kamínky visící ve vzduchu jako zelené hvězdy, a ty po chvíli zhasly a spadly na zem. Ale neozval se žádný šramot, jako když dopadne tvrdý kamínek. Byl to tichý, měkký zvuk.

Udiveně jsem je zdvihl a posvítil si na ně loučí; spatřil jsem, že jsou to karamely, ty hranaté, tuhé a jako slzy slané bonbóny, které se prodávají na tržištích po celém pobřeží. Byly ještě trochu teplé. STAMINA, stálo vyraženo v jejich kůži. Strčil jsem je do kapsy a šel dál.

Na severovýchod: (123). Na jihozápad: (2).

[Získal jsi DVĚ ZELENÉ KARAMELKY!]

(92) Vychází z otevřené jižní brány

Prošel jsi siluetou ven ze dveří. Oharky rohatého muže jsou ještě teplé a kolem nich se tísní malí prochladlí skřítci, kteří ti vesele mávají. Ty se teď můžeš vydat chodbou na východ (244) či na západ (154), koneckonců, vždyť už to znáš. Jo, a ještě je tu KOHOZD (179).

(97) Měděný býk versus vuřty

Vytáhneš vuřty a hodíš je poskokům – psokokům. Ti se na ně hned lačně vrhnou, poskakují kolem nich, tlučou křídly a chlemtavě je do sebe házejí. Nejedli už stovky let. Jakmile poskokové přestanou přikládat, oheň v býkovi uhasne a automaton se pomalu zastaví. Z posledních sil ještě pozvedne ocas a nadělá pod sebe. Když se přiblížíš k býkovu trusu, všimneš si, že je to kalafuna. Kdysi, před objevem uhlí, museli do býka přikládat borová polena. Kus kalafuny si odsekneš mečem a jdeš dál, na severovýchod (300) nebo na jihozápad (111).

[Získal jsi KALAFUNU!]

[Ale už nemáš VUŘTY.]

(99) Učitel zpěvu

Přijdeš na místo, kudy jsi do labyrintu vešel. Jen tak cvičně se koukneš vzhůru schodištěm. Zmenšuje se a zmenšuje, ale na jeho vrcholku nesvítí denní světlo. Je tam černočerná tma. Necítíš ani vlahý noční vzduch, jenom zatuchlinu tohoto hrobu plného příšer a příšeří plného hrobaříků. Vzal bys na to jed, že ve dne se vstup do labyrintu uzavírá. Úplně vidíš, jak se vždycky s prvním kuropěním zasune přes dveřní otvor těžké kamenné víko.

Jsi tu zkrátka pohřbený zaživa.

Vytáhneš z kapsy tu strašidelnou hadrovou panenku a postavíš ji ke schodům. Rozplácne se jako… hadrová panenka.

Chvíli se neděje nic, až začínáš přemýšlet o tom, co podnikneš dál, když vtom pohne panenka ručičkou.

„La la,“ ozve se tenký hlásek.

Potom se panenka posadí. „Sem dlouho spinkala,“ žvatlá roztomile.

Vidíš, že už to není panenka, ale maličké bledé dítě se světélkujícíma očima.

Dítě se neobratně postaví a rozejde se přímo ke stěně naproti schodům. „Strýčku!“ volá. „Strýčku, já chci jíst!“

Jakmile se bledá ručka dotkne kamene, ozve se zahřmění a z podlahy vyrazí jako blesk dvě svítící čáry: jedna nalevo od dítěte, druhá napravo od něj. Běží vzhůru stěnou a nahoře se v oblouku spojí.

Dítě se vší silou opře do skály a balvan ve tvaru dveří se lehce otočí kolem svislé středové osy.

Dítě vběhne do temného otvoru a ty jdeš za ním. Na konci tmavé chodby vidíš další dveřní otvor, tentokrát plný teplého, jasného světla. Dojdeš k němu a staneš na prahu místnosti.

Je to veliká starobylá dílna. Půdorys je kruhový a uprostřed stojí mohutný atanor. Podlaha je z ozdobných dlaždic ve tvaru kvítků, jejichž okvětní plátky do sebe mozaikovitě zapadají. Je tu i kovadlina a výheň, a také metronom a veliká harfa.

U obrovského stolu při stěně sedí na verpánku ten vousáč a cosi kutí. Na sobě má koženou zástěru. Je celý umouněný.

Vstává a jde tě přivítat.

„Tak přece jen jsi kovář,“ říkáš a podáváš mu ruku.

Má pevný stisk. „Není to tak jednoduché, Robine. Kovář i nekovář,“ usměje se do vousů.

Nemělo by tě udivit, že někdo v tomhle labyrintu zná tvé jméno, ale přeci jen: ten tón, jakým to řekl! Jako by vítal dávno ztraceného přítele.

„Znáš mě?“ ptáš se.

„Znal jsem tvého otce,“ odpovídá prostě. „Jako bys mu z oka vypadl.“

Na notnou chvíli ztratíš řeč. Tak přece jen.

Nevíš, co říct, a tak bloudíš pohledem po dílně. Všimneš si nahé dívky, která lačně pije krev z hrdla zakousnuté slepice.

„Panenka nám roste,“ utrousí vousáč.

Dívka se před vašima očima promění v ženu, která se zděšeně dívá, jak stárne. „Tak brzy?“ stačí ještě říct, když se promění v stařenu, pak zemře a promění se v kostru… a kostra opět v panenku.

Přeci jen takové věci nevídáš každý den, takže se ti udělá mdlo.

„Promiň,“ říká učitel zpěvu, přistrčí ti židli a do ruky ti dá pohárek něčeho dobrého, co hřeje v krku. „Nemůžu za to. Je to kouzlo, které nedokážu zlomit ani já. Je to Krülparova kletba.“ Jde a zvedne panenku. Jemně ji položí na pracovní stůl. „Dokážu ji jenom udržovat při životě. Pokud je to vůbec život,“ říká zamyšleně.

„Kdo je Krülpar?“ ptáš se.

„Čaroděj, který ovládá jednu část labyrintu. Zuří tu neustálé magické války, víš. Ale nic není tak horké, jak to vypadá.“

Posadí se kousek od tebe a po chvíli dodává. „Já tu mám svůj klid.“

Neříkáš nic, ale on ví, nač se ho chceš zeptat.

„Tvůj otec…“ začne, „byl můj kamarád. Byl čaroděj. Byl statečnej.“

Odmlčí se.

„A jistě není náhoda, že jsi na svých cestách došel až sem.“

„Žil tu někdy on?“

Kývne. „Byli jsme oba Réamurovi žáci. A to už v kouzelnickém světě něco znamená.“

Opět se odmlčí.

„Popravdě řečeno, nevím, kde teď tvůj otec je. To, co se tu odehrálo, je příliš spletitá historie, než abych ti ji dokázal odvyprávět na počkání. Věřím, že tvůj otec žije. A taky věřím, že pokud se vydáš hlouběji do labyrintu, najdeš tam někoho, kdo ti dá lepší odpověď.“

„Tak proč se tam nevydáš se mnou?“ nechápeš.

„Rozložení sil v labyrintu připomíná partii šachu,“ vysvětluje trpělivě vousáč. „A je to dlouho rozehraná partie. Krülpar, Piqus, Fraskicari, Maeron… S některými bych se sešel rád, s jinými ani omylem, ale ve skutečnosti se nikdo z nás nemůže hnout z místa ani o píď. Držíme se v šachu navzájem. Každý máme své území, své úkoly, svůj osud.“

Pohlédne na tebe jiskrnýma očima.

„Zato ty… Jsi svobodný. Ty můžeš. Vydej se tam a pokud přežiješ, synku… Poznáš sám.“

Povzdychne si a povstane. „Velmi rád bych se dozvěděl, jestli Réamur ještě žije. Nebo kam zmizel tvůj otec. Ale teď mi dej ten klíč a já udělám, co umím.“

Vytáhneš ten veliký rezivý klíč.

Vousáč jej převezme, odejde ke kovadlině a chvíli do ní buší kladívkem. Přitom dole potahuje nějaké šrouby a tím kovadlinu ladí. Ladí ji do komorního „a".

Potom strčí klíč do výhně, rozpálený do běla jej vezme do kleští, položí na kovadlinu a mnohem větším kladivem do něj udeří. Ozve se tón.

Udeří znovu. Ozve se melodie.

Udeří opět, a rozezní se všechno v místnosti, atanor bručí, harfa andělsky hraje, polena vyskočí z výklenku a vyťukávají do podlahy rytmus. Pak začne zpívat klíč. Zpívá mečivým hlasem: „Už zase / ty dveře, dveře, ach dveře / já nechci vidět / ty dveře, ty dveře, ty dveře…“

Vousáč jej pevně omotá šátkem a ten pak ještě strčí do staré a děravé, ale tlusté vlněné ponožky. Tak nebude klíč slyšet v chodbách a neupozorní na tebe žádnou hladovou příšeru.

Podá ti klíč. Ty mu podáš černý klobouk.

„Vida, málem bych zapomněl,“ směje se. „Ale víš co, nech si ho. Když si ho nasadíš… no prostě, je kouzelnej. Uvidíš sám.“

[Získal jsi ZPÍVAJÍCÍ KLÍČ!]

Učitel zpěvu ti podává ruku na rozloučenou. „Říkají mi Klang,“ řekne, a když to jméno vysloví, všechno kovové v místnosti se jím rozezvučí.

Máš sice na jazyku spoustu otázek, ale víš, že na ně není vhodná chvíle. Odcházíš z dílny.

Jistě víš, kam se máš vydat teď (2).

(100) Severní brána snítkou vřesu

Otevírat vrata snítkou vřesu? Jsi spad z višně, né? Ale je pravda, že zámečník a záhradník začínají i končí stejnou slábikou. To ti jako pórota uznat může, to jó (12).

(106) Nabídne Botonohovi černý klobouk

„Nó,“ Botonoh si se zájmem prohlíží klobouk, převrací ho naruby a zkoumá tajemně svítící runy na vnitřní lemové pásce. „To je moc pěkná práce. Jenže tenhle klóbrc si já na hlavu nasadit nemůžu, protože bych z něj hned dostal bolehlav. Tohle je na mě moc silný kafe,“ říká a klobouk ti s díky vrací (152).

(108) Úzkou chodbičkou

Šel jsem tou dlouhou úzkou chodbičkou a úzkými okénky podobnými střílnám jsem cítil jednou tajemnou vůni květin, podruhé slaný dech moře okořeněný řevem jakési příšery. Bylo mi čtyřicet šest let.

Na konci chodby byla prázdná kobka s vyrvanými dveřmi. Dál už žádná cesta nevedla. Uvnitř jen pár na zdi načmáraných řádků, polorozpadlý stůl a v jeho šuplíku rezavý ohnutý hřebík. Přečetl jsem si nápis na zdi:

Nákladní auta jezdí po mostě mých nocí, nákladní auta padají do chřtánu snu, stěží dýchám, ve snu o horách jsem orlem a pak tě potkávám v pustých vřesovištích, máš kočičí hlavu.

Pokrčil jsem rameny a obrátil se na odchod.

Když jsem procházel tou místností s kamennou podlahou a rozpadlými křesly, všiml jsem si skříňky zavěšené na zdi, kterou jsem předtím v hlubokém stínu neviděl. Uvnitř byla jen lahvička z hnědého skla s nápisem Pudr proti dýňovým duchům. V ní trochu červeného prášku. Strčil jsem ji do kapsy.

Na cestě zpět hodovní síní jsem zvedl jeden ze zmačkaných papírů, které se válely pod stolem. Slova psaná dětskou rukou:

BILO NEBILO JEDNO KRALOVSTVI A V NĚM BYL JEDEN ZAJIC A TEN ŠEL A NAŠ EL POKLAD A MĚL HODNĚ KAMARADU A BYL HODNY A TAK SE S NIMI POTOM SYHRALY NA KOPANOU MĚLI vIBORNI OBJET řŠPAGETI DRUHIDeN ŠLI NAPOUŤ ŠLY NA sKACI HRAD A NA AUTIČKA A NA CUKROVOU VATU A KOPILSI BALPONEK A POTOM ŠLY DOMU DRUHIDEN MĚL JEDEN ZAJIČEK NAROZENINY A POTOM ŠLY DoKINA A BILOtO O JeNÍČKOvI A MAřENCE A MOC SE JIM TO LIBILO A POTOM Se jEJiCh RODIČE DÍVALI NA SPRAVRY A ŘIKALI ŽE BUDE SLUNIČKO A ZAJIČKOVE ŠLISPAT A ŽILI ŠSATNĚ AŽ DO SMRTI.

Opatrně jsem papír narovnal a položil na stůl. Možná se tu někdy staví někdo, kdo ocení šťastné konce pohádek. Příšera, duch nebo tulák, na tom nezáleží.

Došel jsem na začátek hodovní síně a bylo mi znovu dvacet sedm let. Ohlédl jsem se k zrcadlu a zdálo se mi, že v něm vidím otevřenou rakev. Někdo v ní ležel.

Vzal jsem za kliku, opustil hodovní síň a vydal se hlavní chodbou dál na severovýchod (111) nebo na jihozápad (60)

[Získal jsi PUDR PROTI DÝŇOVÝM DUCHŮM!]

(111) Dveře z dubového dřeva

Nyní jsi opět došel k nějakým dveřím. Jsou z dubového dřeva, ale futra mají kamenná a kliku ze železa. Za nimi je téměř úplné ticho, slyšíš jenom: LUP… LUP… LUP…!

Zkusíš do dveří vejít (132), nebo půjdeš dál chodbou na severovýchod (57) či na jihozápad (244) ?

(116) Nabídne Botonohovi půlku dřevěné mrkve

„Hm,“ říká Botonoh a převrací půlku lakované mrkve v dlani. „Tohle je sice moc zajímavá věc, ale už jsem ji četl,“ praví poněkud záhadně a mrkev ti vrací (152).

(119) Uvnitř lodní jídelny

Je to opravdu lodní kajuta, nebo spíš veliká místnost na způsob lodní jídelny, se stěnami obloženými dřevem a s trámovým stropem. Uprostřed jistě stával dlouhý stůl, v jehož čele sedával kapitán, ale teď je střed místnosti prázdný. Je tu jen ta pryčna, pár židlí a starožitné komody a truhly podél stěn. Na nich porůznu hoří svíce, jsou jich tu desítky. Z nábytku se dolů plazí veliké krápníky vosku.

U stropu, ve veliké železné kleci, cosi dřepí. Asi papoušek. Divný papoušek, veliký a černý. Hlavu má napůl schovanou pod křídlem.

A na pryčně leží divný obr, celý v červeném. Na třech nohách má obuté boty s rolničkami, na hlavě třírohou čepici šašků, ve tváři žádná ústa, žádný nos, jen jediné veliké oko. To oko je zavřené, protože obr spí.

Podlaha se ti mírně kolébá pod nohama, vlastně celá místnost se mírně kolébá, jako by opravdu byla na korábu, jenž pluje po moři. Po černém moři plném bílé pěny, pod neznámým nebem plným cizích hvězd. Ale to musí být jenom zdání, vždyť víš, že jsi v labyrintu hluboko pod zemí.

Chceš prohledat truhly a komody? Možná by se v nich našlo něco zajímavého! Prohledat (143), nebo vyjít ze dveří ven a dát se chodbou na jihovýchod (154) či na severozápad (261)?

(123) Boční chodba s korálkovým závěsem

Došel jsi na místo, kde z hlavní chodby odbočuje malá a smradlavá chodbička. Je to jen taková díra bez dveří. Když do ní nakoukneš, uvidíš na konci této krátké chodbičky korálkový závěs, nevalně osvětlený z druhé strany. Je tam nějaká místnost. Slyšíš, jak v ní kdosi chrápe. Teď můžeš jít dál hlavní chodbou na severovýchod (166) nebo na jihozápad (45). Můžeš také projít chodbičkou a nakouknout do té místnosti (53).

(126) Nabídne Botonohovi dýmku

„Nó,“ Botonoh obrací dýmku v ruce. „Fajfka se mi hodí. Možná je dokonce moje. Nedávno jsem totiž o jednu přišel, když jsem měl opici. Takže copak bys chtěl za odměnu?“

Aniž by čekal na odpověď, hrábne do knihovny a vytáhne odtamtud kus železa. „Já vím co! Dostaneš TOHLE!“

Vypadá to jako obyčejná železná spirála. Prut, který někdo v ohni svinul tak, že připomíná placatou šnečí ulitu, nebo spíš divné cukroví.

„Co to je?“ ptáš se nechápavě.

„Přece plácačka na pavouky!“ vysvětluje ti Botonoh nadšeně. „Dobrý, ne?“

Pauza.

„No netvař se jak citrón. V tomhle labyrintu žije spousta nebezpečnejch pavouků, vo tom tě můžu ujistit.“

[Získal jsi PLÁCAČKU NA PAVOUKY!]

Loučíš se s Botonohem a vydáváš se chodbou na severovýchod (57) nebo na jihozápad (244).

(132) Botonoh

Bereš za železnou kliku a vcházíš. Není zamčeno. Za dveřmi je útulně zařízená místnost: v krbových kamnech praská oheň, na kamnech stojí čajník a právě začíná pískat. U stěny stojí knihovna se spoustou fantastických románů (kdybys nevěděl, tak to jsou příběhy, které se nikdy nestaly). Na stolku dřepí ropucha v livreji, drží v prackách partituru a cosi pobrukuje (to je poslední výstřelek módy, říká se tomu „gramofon").

Na staromódním sofa s výhledem do plamenů domácího krbu leží Botonoh: vysoký chlapík oblečený jako dandy, v proužkovaném obleku s vestičkou, kolem krku vázanku, na hlavě cylindr a v rukou, navlečených do bílých rukaviček, vycházkovou hůlčičku. Má velmi dlouhý a pružný nos stočený do spirály jako sosák a tvrdé, pátravé oči. Své kované železné boty si zul a dal pod sofa. Loupá pistáciové oříšky: LUP… LUP… LUP!

„Kdo jsi?“ ptá se Botonoh.

„Ach tak, hrdina,“ pokyvuje hlavou. „Takových už tu bylo. Všechny odnesli na marách.“

Botonoh vstane z lenošky, obuje si hedvábné trepky a šouravým krokem si jde zalít čaj.

„Víš,“ říká po dlouhé odmlce, „tohle je opravdu místo, kde byl kdysi Likkerkkam stvořen. Ovšem, jestli tu ještě někde je,“ Botonoh zkoumavě míchá lžičkou obsah šálku, „to nevím. Ono dál v labyrintu jde pěkně vo hubu. Některý ze starejch pastí“ – přikládá do kamen – „fungujou ještě pořád dost dobře. Taky tam prej straší Mrtvej Zajíc!“ děsí tě.

„A nečum pořád na můj nos. Můj dědeček byl motýl.“

Jeho nos se prudce rozvine a udeří tě do hlavy jako nějaká frkačka z pouti.

„Pořád se tudy někdo špacíruje,“ pokračuje Botonoh, „vočumuje, vyzvídá, čenichá či dokonce špehuje. A nikdo mi nepřinese žádnej úplatek, všimné, pozornost, obolos či dokonce dárek.“

Dívá se na tebe poněkud rozhořčeně.

Máš u sebe něco, co bys chtěl Botonohovi nabídnout jako úplatek, všimné, pozornost, obolos či dokonce dárek? Pokud ano, čti (152). V opačném případě čti dál.

Nyní se ovšem budeš muset s Botonohem rozloučit; je sice zdvořilý, ale neúprosný – tvrdí, že má rozečtenou Cestu do středu Země a že je to hrozně napínavé.

„A dávej si majzla na Malýho Skřítka,“ šeptá ještě s teatrální důrazností Botonoh, když za tebou přivírá dveře, „von totiž žere lidi!“

Dej se chodbou na severovýchod (57) nebo na jihozápad (244).

(133) Úvahy o latině

Hledíš na nápis AUDI ME CANTARE, vyražený na tom rezivém klíči. Latinu ses učil ve škole, takže víš, že to znamená SLYŠ MNE ZPÍVAT.

Ale jak by mohl zpívat klíč?

Tuhle, zrovna když ti černý mnich vystřelil z hlavy mozek, kolem tebe procházel jakýsi vousáč a ptal se tě, jestli jsi neviděl jeho černý klobouk. Ty jsi měl klobouk u sebe, ale nemohl jsi mu to říct, protože bez mozku se vůbec špatně mluví. Zapamatoval sis ale, že ten vousáč se představil jako učitel zpěvu. Řekl ti, že bydlí hned proti vstupu do labyrintu, ale že k tomu, abys našel jeho dveře, potřebuješ strašidelnou panenku. A tu máš (získal jsi ji zároveň s polovinou tohoto klíče).

Takže – nad čím váhat? Vydáváš se za učitelem zpěvu. Doufejme, že učí zpívat také klíče. (99)

(135) Má panenku i klíč (x)

Pak si vzpomeneš, že cosi o zpěvu bylo napsáno na tom rezavém klíči, který sis nechal spojit v kitájském drakovi. Vytáhneš klíč z kapsy a zkoumáš nápis. AUDI ME CANTARE. Latinu ses samozřejmě učil ve škole. No ovšem, SLYŠ MNE ZPÍVAT.

Takže klíč se má naučit zpívat?

Proč ne? Jsme přece na místě, kde je všechno možné, kde je všechno začarované, kde všechno neustále proudí od jedné nemožnosti ke druhé. Vydáváš se za učitelem zpěvu. (99)

(137) Hodovní síň

Za dveřmi je dlouhá hodovní síň plná stolů a židlí, překocených zřejmě ve zběsilém úprku. V čele sálu je veliká monumentální freska představující zajíce s holí a mošnou, kráčejícího pod stromy a s pohledem upřeným na obrovské barevné houby, jež se tyčí v dálce.

Na stolech leží převrácené džbány, na stěnách visí bubínky a další nástroje. Na konci síně, vedle velikého zrcadla, jsou další dveře. Chceš do nich vstoupit (41), nebo se vrátit a jít hlavní chodbou na severovýchod (111) či jihozápad (60)?

(139) Má malou měděnou kotvu

Vzpomeneš si, že máš přece u sebe tu malou měděnou kotvu, kterou jsi vytáhl ze scvrklého Harryho Klamace. Kotva a loď, to by mohlo jít k sobě.

Vytáhneš ji z kapsy a zamyšleně položíš na víčko krabičky. Ozve se žblunknutí, kotva spadne do vody a plachetnice se zahoupe na vlnách. Pak obrázek znovu znehybní, ale na krabičce, dříve bezešvé, se teď objeví šev. Můžeš ji úplně normálně otevřít. Což uděláš. Uvnitř je obyčejná uschlá snítka vřesu.

[Získal jsi SNÍTKU VŘESU!]

[Ale už nemáš MALOU MĚDĚNOU KOTVU.]

Odcházíš chodbou na jihovýchod (65) nebo na severozápad (246).

(141) Přijde k bráně s hvězdou

Po nějaké době putování temnou chodbou, kdy nepotkáš nikoho a nic krom občasné kolemjdoucí krysy, se blížíš k místu, kde chodba míjí velikou bránu zasazenou v boční stěně chodby. Nad ní se cosi třpytí. Je to hvězda. Přicházíš blíž (80).

(143) Triktrak

Přijdeš k první truhle a otevřeš ji. Uvnitř je kožené vodítko pro osmihlavého psa. Sáhneš po něm, ale vodítko se bleskurychle změní v hada, zasyčí a zmizí kdesi škvírou na dně truhlice. Papoušek v kleci se trochu zachruje a zaskřehotá: „Krraken na prravoboku!"

Asi se mu něco zdá. Opatrně zavřeš truhlici a přejdeš k vyřezávané skříni.

Reliéf znázorňuje skupinu kostlivců deroucích se jeden přes druhého ke klíčové dírce. Také ty k ní natáhneš ruku, abys vzal za klíč a skříň odemkl. Jakmile to však uděláš, patery dřevěné kostlivé ruce se vymrští z reliéfu a chytnou tě za ruku.

Skříň začne bláznivě vrzat – zní to, jako když hýká dřevěný osel – a papoušek se probudí. Vystrčí hlavu z podpaží, pak zamává křídly – na hrudi má dvě bílá ženská ňadra. Čelo a oči má také lidské (velké, modré ženské oči), ale zoban silný a zahnutý jako dravec.

Tvor se zamračí a křikne na tebe skřehotavým hlasem: „Chci karramelky! Máš karrramelky?“

[Pokud máš DVĚ ZELENÉ KARAMELKY, čti (163), jinak pokračuj.]

Nemáš žádné karamelky a nabízíš mu (jí?) to, co máš. Třeba vuřty nebo klobouk. Ale to je jí (jemu?) málo a rozčileně krákorá: „Krrrev! Chci krrev! Krrutý kašparrre, ke korrmidlu!“

Nato obr zasyčí, zahučí, plíce se mu nadmou a oko otevře. Je zářivě žluté, s vodorovnou škvírou uprostřed. Obr se posadí na pryčně, rozhlíží se a pak tě zmerčí. Postaví se, natáhne ruce ke stropu a šup – udělá přemět směrem k tobě. Ty tři rolničky na čepici a tři rolničky na škorních mu přitom zvoní jako pominuté. Někde v útrobách mu cosi dřevěného hrká, a tak se při každém přemetu ozývá ostrý, rachotivý zvuk: TRIK-TRAK!

Obr tě pronásleduje přemety po místnosti sem a tam (zdá se, že neumí chodit normálně), přitom mu kdesi v břiše temně bručí a syčí a do toho papoušek (jestli je to teda papoušek) ječí: „Triktrrak je hrračka Krrülparova krrahulce! Trriktrrak tě krrouhne a v krrůpějích pokrrápe krrásná krrrev!“

A opravdu, pan Triktrak ukazuje velikou ostrou dřevěnou kudlu, která se mu najednou objevila v ruce. Vždycky, když udělá přemet, vyhodí ji do vzduchu, a když dopadne na nohy, zase ji chytí.

Tenhle šašek by rozesmál leda ďábla. Tobě do smíchu není, protože místnost je sice veliká, ale Triktrak metá své kozelce neúprosně pořád směrem k tobě. Ustupuješ před ním, až se ocitneš pod klecí s papouškem (nebo že by to byla harpyje?) a když jsi pod ní, ta obluda na tebe začne prskat. Její sliny ovšem pálí a kam dopadnou, tam ti na kůži vypučí červené puchýře.

Nakonec vystihneš okamžik, kdy Triktrak právě metá kozelec, rychle proběhneš okolo něj, vyletíš ze dveří a zabouchneš je za sebou. Když se pak podíváš do okénka na svého pronásledovatele, vidíš, že už zase spí, jako by se nic z toho vůbec, ale vůbec nestalo. Jenže ty víš, že se to stalo.

Chodbou na jihovýchod (154), nebo na severozápad (261)?

(146) Nabídne Botonohovi vuřty

„Cože? Špekáčky?“ ohrnuje Botonoh sosák. „Za koho mě máš? Podívej!“ Vezme jeden, položí na kamna a ozve se cink!

Z vuřtu je rázem pečená selecí dýně, pravá pochoutka pro masožravé vegetariány. Botonoh ji donese na stůl, položí na stříbrný podnos, rozkrojí, z kredence vytáhne porcelánové talíře a stříbrné příbory a broušené číše, z kabinetu lahev vína, přistrčí ti polstrované křesílko a pak si oba náramně pošmáknete. Víno vám dolévá Botonohův sluha, což je vysoký vyschlý samorost oblečený ve fraku, který se na svých kořenech pohybuje náramně mrštně a dokáže dělat i deset věcí najednou.

Je to pěkné pohoštění, ale nedá se to dost dobře považovat za dárek, který jsi dal ty svému hostiteli (152).

(150) Kamenný drak odhaluje své umění

Přiložíš kouzelný papírek na kitájský nápis. Ve tmě se papírek rozsvítí a jak jím přejíždíš po znacích, čteš tato slova: „Rozdělené spojuji. Mudrc polyká střepy a vyvrhuje džbán. Tak i moudrý panovník dbá na celistvost své říše a nikdy nerozseká šavlí svého papouška, obzvláště ne v neděli, když na bambusy padá jemný déšť.“ (Začínáš pochybovat, jestli ten papírek funguje správně.)

No, a to je všechno. Odvracíš se od sochy a odcházíš od výklenku. (35)

Vlastně ne, počkej. Možná máš u sebe něco rozděleného, co bys chtěl spojit. V úvahu by přicházely tyto předměty:

(152) Nabízení dárků Botonohovi

Můžeš Botonohovi zdvořile nabídnout tyto předměty (pokud je opravdu máš!):

Pokud mu nic dalšího nabízet nehodláš, budeš se muset s Botonohem rozloučit; je sice zdvořilý, ale neúprosný – tvrdí, že má rozečteno Dvacet tisíc mil pod zemí a že je to hrozně napínavé.

„A dávej si majzla na Malýho Skřítka,“ šeptá ještě s teatrální důrazností Botonoh, když za tebou přivírá dveře, „von totiž žere lidi!“

Dej se chodbou na severovýchod (57) nebo na jihozápad (244).

(154) Dveře potažené kůží

Po nějaké době chůze temnou chodbou jsi přišel na místo, kde jsou ve zdi dveře potažené kůží. Čí kůží, po tom raději moc nepátrej. Rozhodně je však pěkně tetovaná. Klika je vyřezávaná z bělostné slonoviny (já tedy doufám, že je to slonovina). Vezmeš za ni, ale dveře jsou zamčené. Můžeš se je pokusit otevřít, pokud máš nějaký klíč nebo alespoň dýmku.

[STARÁ DÝMKA] (294)

[MYŠÍ KLÍČEK] (197)

Nemáš-li ani jedno z toho, pokračuj chodbou dál. Na jihovýchod (60), nebo na severozápad (72).

(157) Spojení dvou polovin rezivého klíče v kamenném drakovi

Vložíš do tlamy kamenného draka obě poloviny rezivého klíče. Nejdřív se nic neděje, ale pak se ozve temný, hluboký tón, jenž vychází jakoby odnikud. Ve skutečnosti vychází z drakova břicha, ale rezonuje v celé chodbě. Hučení stále sílí, oči a tlama duté sochy se rozžíhají rudým světlem… až nakonec vyletí z tlamy horký klíč a praští tě přímo do nosu.

[Získal jsi REZIVÝ KLÍČ!]

Řinčivě dopadne na kamennou dlažbu chodby. Zvedneš jej a zkoumáš. Je na něm nezřetelný nápis, kterého sis předtím, na rozdělených polovinách klíče, vůbec nevšiml: AUDI ME CANTARE.

Nyní je ale důležitá jedna věc: víš, komu patří ČERNÝ KLOBOUK? (Měl bys to vědět.) Pokud ano, čti (133). Pokud ne, tento nápis pro tebe stejně nemá význam (150).

(159) Má kalafunu

Podáváš Malému Skřítkovi kus kalafuny, ale neřekneš mu, odkud pochází.

„Nóó!“ libuje si Skřítek. „To jsem ani nečekal, že bys byl takový schopný kluk. Výborně! Teď se mi to teprve bude šmrdlat!“ (Kdesi ve vedlejší místnosti se zahihňá dívčí hlas.)

„Tak jo,“ pokračuje Malý Skřítek jakoby nic. „A protože tady v labyrintu nenecháváme žádný dobrý skutek bez odměny, dostaneš za ni…“ – otevře zásuvku malinkého psacího stolu a chvíli v ní šmátrá – „…plechovou krabičku!“

Podává ti ji. Je to taková ta placatá plechová krabička s oblými rohy a víčkem na pantech. Obvykle se do ní dávají cumlavé bonbóny, ale na téhle je obrázek plachetnice na rozbouřeném moři a nápis ozdobným psacím písmem: Cutty Sark.

„Víš, co to znamená?“ ptá se Malý Skřítek a nečeká na odpověď. „To znamená krátká košilka. No, vždyť víš,“ mrká na tebe malým očkem a celý se rozzáří, „taková ta noční košilka, která sahá jenom kousek pod pupík, ona je v ní vždycky tak rozkošná!“ (Kdesi ve vedlejší místnosti někdo vzdychne.)

„No, tak už jdi,“ říká Malý Skřítek. „Mám tu ještě něco na práci.“

Vykoktáš rozpačité díky.

[Získal jsi PLECHOVOU KRABIČKU!]

[Ale už nemáš KALAFUNU.]

Teprve, když vyjdeš ze Skřítkových dveří a chceš krabičku otevřít, zjistíš, že to nejde. Krabička nemá žádný šev; víčko je sice na pantech, ale obě poloviny, dno i víčko, jsou přitavené k sobě. Je to vlastně spíš taková konzerva, ten anglánský vynález, výkřik moderní doby.

Přiložíš ji k uchu a zaštěrkáš. Uvnitř zaburácí vzdálený hlas moře.

[Pokud máš u sebe náhodou MALOU MĚDĚNOU KOTVU, čti zde (139). Jinak pokračuj.]

Vydáváš se chodbou na jihovýchod (65) či na severozpad (246).

(163) Karamelky pro obludu

Vytáhneš z kapsy ty dvě karamelky, jež byly kdysi tepajícími srdci, a mrštíš je nahoru do klece. Příšera je obratně lapí do zobáku, spolkne je a na chvíli se zeleně rozzáří.

„Děkuji ti hrdino,“ řekne pak svůdným, lahodným altem. Pohlédneš vzhůru a vidíš, že v kleci sedí nahá žena zahalená jen do hřívy dlouhých černých vlasů.

„Odemkneš mi klec?“ ptá se tě prosebně.

Hm…

To bys byl přece blázen, no ne?

Raději začneš prohledávat truhlice a komody a nevšímáš si jejího mámení. Žena v kleci mluví tiše a něžně a Triktraka to nevzbudí.

Hned v první truhlici leží kožené vodítko pro osmihlavého psa. Sáhneš po něm, ale vodítko se změní v pramínek vody a odteče škvírou ve dně.

Přejdeš k vyřezávané skříni s reliéfními kostlivci, otevřeš ji a uvnitř najdeš polovinu rezivého klíče. Schováš ji do kapsy.

[Získal jsi DOLNÍ POLOVINU REZIVÉHO KLÍČE! (Čistě náhodou bys mohl mít i jeho HORNÍ polovinu, a pokud ji skutečně máš, zkoušíš teď obě poloviny přiložit k sobě… ale žádný zázrak se nestane, poloviny se nespojí.)]

Pak prohledáváš šuplíky komod a další truhly, ale všechno je prázdné. Nad jednou komodou tě zarazí obrázek bledé dívčí tváře lemované černými vlasy, která upřeně hledí z obrazu ven. Pohlédneš ke kleci, ale ne, to není ona. Je to někdo jiný. V labyrintu je prostě příliš mnoho brunetek.

Dívka na obraze náhle pozvedne ruku, a ty vidíš, že na ní chybí dva prsty. Jsou useknuté. Dívka něco říká, obrazu však chybí zvuk. Možná vyslovuje tvé jméno: „Robine!“ Možná taky něco úplně jiného.

Každopádně ji neznáš; někoho ti připomíná, ale za nic na světě si nemůžeš vzpomenout, kde jsi ji viděl; a je to jen obrázek a všechno se to na něm opakuje pořád dokola, takže se po chvíli sebereš a odcházíš z místnosti.

 

Ještě celý zamyšlený zavíráš modré dveře, vyjdeš chodbou a zřejmě neslyšíš blížící se kroky. Najednou do někoho vrazíš.

„Zatraceně,“ skřípe zuby mnich v černé kápi. „Tohle se mi tady nestalo poprvé! Kdo to tady pořád chodí a svítí? Ale já to tak nenechám! To teda ne! Já…“ Mnich cosi horečně hledá po svých velikých kapsách.

„Promiňte, otče,“ omlouváš se.

„A neprominu!“ osopí se na tebe mnich a konečně vytáhne šestiranný bubínkový kolt. „Náš pán užbrklbl totiž praví: vytne-li ti kdož lepanec, vystřel mu bez váhání mozek!“

Přitiskne ti hlaveň přímo k čelu a BANG! BANG! – jsi mrtev.

Normálně mrtev.

Ale přesto vidíš, jak mnich odfoukne z hlavně čmoud, zastrčí zbraň opět pod kutnu a dodává: „A vystřelíš-li komu mozek, neváhej, i vezmiž obrusu a zpříbora a pojez jej ku svačině chutné vezdejší dnes. Ale já už dneska jeden mozek měl a přejídat se není zdravé, jak rovněž praví ošklblšklb, pán můr a průduchův.“

Mnich odchází a zdálky ještě slabě slyšíš: „Spíše totiž projde blembloud uchem něhny, nežli by obžera vstoupil do ušmuhumru bubnušubnu…“

Kroky i hlas definitivně zanikají v dálce a tvá mrtvola leží na skalnaté podlaze a připravuje se, že začne vychládat. Jenže nemůže. Dryák cardaggské čarodějnice, to už je nějaká síla, panečku, takže za chvíli se ti mozek vplazí zpátky do lebky a všechny roztříštěné lebeční kosti se poskládají na svá místa. Za pár minut budeš jako rybička, i když teď jsi ještě jakoby v mrákotách.

A jak tak ležíš v těch mrákotách, najednou se z mlhy vynoří jakýsi hromotluk s plnovousem a povídá: „Neviděl jsi tady takovej černej klobouk? Je můj!“

Prohlíží si tě, jak tam ležíš, a vidí, že mu asi nic neřekneš. A tak odchází. Ty samozřejmě mluvit nemůžeš, ale myslet ano, a tak si pomyslíš: Ty jsi nějaký kovář? Kde tě najdu?

„Já jsem učitel zpěvu, mladej,“ zabručí vousáč. „Najdeš mě kousek odsud, hned u vchodu do labyrintu, ale jsou to tajný dveře. Musí tě tam dovíst strašidelná panenka.“ A zmizí v mrákotách.

A mrákoty samy pomalu mizí, až jsi nakonec svěží a na čele nemáš ani jizvičku.

[Pokud máš u sebe STRAŠIDELNOU PANENKU, pokračuj zde: (182). Jinak čti dál.]

Vstaneš a vydáš se chodbou na jihovýchod (154) nebo na severozápad (261).

(166) Černý mnich mu šlápne na nohu

Jdeš dál chodbou, když tu zaslechneš těžké kroky. Svítíš si před sebe, ale nic nevidíš, a kroky se pořád blíží a blíží, ale chodba je prázdná, až najednou… ti někdo pořádně dupne na nohu těžkou okovanou botou.

[Pokud se ti to na tomhle místě stalo už podruhé, čti (68). A pokud už potřetí, čti (203). Pokud se ti to ale stalo teprve poprvé, nebo naopak už počtvrté a víckrát, normálně pokračuj ve čtení.]

Rázem před tebou stojí mnich v dlouhé černé kutně, s kápí tak hlubokou, že mu vůbec nevidíš do tváře. Zvláštní, že jsi vůbec neviděl ani jeho, dokud jste se nesrazili.

„Pochválen buď uhmušmuhm,“ zamumlá mnich. „A promiň. Já tě neviděl. Já ve světle nic nevidím.“

„Já vás taky neviděl, otče,“ říkáš.

„Bodejť,“ na to on. „Ve světle ani vidět nejsem. Jenom ve tmě. To mi svítěj voči."

„Kudy se dostanu do středu labyrintu, otče?“

„Támle…“ mávne neurčitě rukou. „Musíš se dostat do Hospody pro mrtvé, pak už je to celkem jenom malej kousek. A vůbec…“ Zpod kápě zablýsknou dvě bystré oči. „Aha. Pozdravuj Noiru.“

„Noira? Kdo je to?“

„Ále, taková holka…“ říká mnich otráveně a šouravým krokem mizí v temnotách.

Vydáš se dál chodbou na severovýchod (12) nebo na jihozápad (123).

(168) Spojení vuřtů v kamenném drakovi

Vhodíš do drakovy tlamy věnec vuřtů a s napětím čekáš. Drakovy oči a tlama se rozsvítí rudým světlem, pak to v něm zašumí, zabručí a… vyletí z něho jakýsi veliký kopací míč - velevuřt. My se však subtilními detaily alchymistických proměn nebudeme zabývat. Berme to tak, že máš pořád ještě [VUŘTY]. Jen teď bude problém je nést. Můžeš je kopat před sebou. (150)

(173) Vzhůru po hliněných schodech

Škrábeš se tedy po schodech, a po chvíli nad tebou zazáří světlo. Vynoříš se v malé komůrce, v níž stojí jen nízké dřevěné štokrle a ve stropě zeje maličké kulaté okénko, spíš jen nepravidelný otvor proražený vzhůru vrstvami půdy, a skrze něj vidíš bledou oblohu svítání. Nemáš ponětí, jak dlouho už jsi v labyrintu, ale dejme tomu, že by tam venku klidně mohlo svítat.

A vzhledem k tomu, že ani ty, ani já nemáme ponětí, jak dlouho už tu bloudíš, ale ty jsi docela unaven (já, jakožto vypravěč, nejsem unaven nikdy), na chvíli si sedneš na to štokrle a odpočíváš. Začneš klimbat.

Slyšíš, jak venku bouřlivě šumí stromy, jak se tak někdy v šedivých ránech zvedává vítr a vyhání kluky z chalup na zápraží a pak ještě dál, na moře a do dalekých zemí – ale slyšíš také jiné zvuky, opilý zpěv, cinkot mincí a hlasy nějakých dvou opilců. Zastavili se přímo nad okénkem. Chvilka ticha. Potom: cosi teplého crčí okénkem do komůrky, těsně vedle tebe. Ostrý pach moči. Rychle vstaneš ze stoličky a přitiskneš se ke stěně.

„Tak có, Rogréne?“ motá se první jazyk, „dalšího ptáčkas poslal do klícky?“

„No, to viš,“ blábolí druhý hlas, který poznáváš. „Ňák si to svy zlato zasloužit musim. Hlavně dyž vobludy maj co hrdlo ráči a zlato mam hezky v kapse a nejsem přitom mrtvej, he he, jako ten mladej zajic tejkon určitě…“

Opilci odcházejí. Už je slyšet jenom vítr. Na chvíli se zamyšleně posadíš na bobek a opřeš se zády o chladnou skálu za zády. Řekl ti o labyrintu jen půl pravdy, nebo žádnou? Je to jedno. Vracet se zpátky stejně nemá smysl.

Sejdeš po hliněných schůdcích zase do hlavní chodby a vydáš se na jihovýchod (266) nebo na severozápad (222).

(176) Spojení rozumu a citu v kamenném drakovi

Vhodíš do draka rozum a cit. Drak zahučí, zařve, celý se otřese a vyplivne rozum a cit nespojené. Na boku mu zasvítí nápis v kitájských znacích: „Deset tisíc pokolení se mudrcové snažili spojit nespojitelné, ale nezdařilo se jim to. Nezdaří se to ani mně.“ (150)

(179) KOHOZD od jižní brány

Zvedl jsi kouli z prohlubně, jemně ji vrhnul na podlahu a nechal dokutálet ke zvolenému důlku. Jakmile koule s kamenným zarachocením dopadla na místo, celý sálek se okolo tebe divoce roztočil. Závratí jsi upadl na zem, přímo doprostřed obrazce. Zdá se ti, že letíš. Stěny víří a víří kolem dokola, kamenný muž v reliéfu se míhá kolem tebe a zdá se ti, že na tebe cení zuby. Pak ale najednou zmizí a stěny se zvolna zastavují. Jsi teď někde jinde, než jsi byl. Pokud jsi umístil kouli do důlku vpravo, čti (300). Pokud do důlku nahoře, čti (12).

(182) Má strašidelnou panenku

Vstaneš a chystáš se na další putování chodbou. Přemýšlíš. Strašidelnou panenku máš v levé kapse a klobouk v pravé, ale proč bys měl chodit na návštěvu k učiteli zpěvu? Chceš se snad naučit zpívat? Má se snad naučit zpívat ta panenka?

Inu, já jsem jenom hloupý vypravěč, ale náhodou vím, že máš u sebe dvě POLOVINY REZIVÉHO KLÍČE. Víš, jak je spojit? Pokud ano, udělej to, a uvidíš.

Odsud můžeš jít chodbou na jihovýchod (154) nebo na severozápad (261).

(188) Má plácačku

Ležérně vytáhneš z kapsy plácačku na pavouky, kterou jsi dostal od Botonoha, a ta se hned rozvine do plné délky jako frkačka z pouti. Teď je z ní asi metrový železný proutek, který se na konci hbitě sám rozvětví a zaplete se v důvtipný ornamentální uzel, zrovna takový jako ty, které září na stěnách místnosti. Jenže ty jsou ze stříbra, a jak to vypadá, Stříbrný Pavouk má ze železa panický strach.

„Cože?“ vyjekne, a pak se zamračí. „Botonoh! Já ho zabiju! Až ho potkám, to bude mazec. Hej, co to děláš! Nechoď s tím blíž! Jdi pryč!“

V žertu jsi po něm mávnul plácačkou a Stříbrný Pavouk teď prchá po žebříku do observatoře. Ale plácačka se po něm sama natáhne a sežere mu levou jezdeckou holinku. Bota prostě zmizí.

Rychle strhneš plácačku zpátky – nechceš přece, aby Pavoukovi ublížila – ale ta se z posledních sil natáhne ještě o kousíček a v okamžiku, kdy už Pavouk mizí v observatoři, mu strhne z nohy i ponožku. Je to dlouhatánská stříbrná ponožka, a ty ji plácačce rychle vytrhneš ze chřtánu (či vlastně z uzlu) a vyhubuješ ji: „To se dělá? Fuj!“

Plácačka zkroušeně schlípne a rozplete se, ale pak drze využije tvé nepozornosti, vysmekne se ti z ruky jako had a bleskurychle se odplazí po točitém schodišti dolů.

[Přišel jsi o PLÁCAČKU NA PAVOUKY. Získal jsi STŘÍBRNOU PONOŽKU!]

Povzdychneš si a vydáš se také pryč. Ještě zavoláš nahoru na Pavouka: „Promiň, já nechtěl!“

„Botonoh je můj bratr,“ ozve se seshora. „Sourozenecká rivalita. Vždyť to znáš.“

Pokýveš hlavou a odcházíš. Až dole pod schodištěm si uvědomíš, že sis ponožku bezmyšlenkovitě vecpal do kapsy, kde předtím byla plácačka, a že Stříbrného Pavouka teď asi zebe noha. Ale pak nad tím mávneš rukou. Koneckonců přišel i o botu a musí mít někde náhradní holinky i fuzekle. A tobě by se takováhle ponožka mohla hodit, protože v labyrintu občas pěkně fouká.

Přesněji řečeno, fouká tu jako o život a šplouchá tu jako na maják, jestli mi rozumíš. (80)

(195) Zatáhl za páku pod rotujícím bubnem

Buben se zastavuje, rudé světlo zvolna pohasíná, bzučení se mění v temný basový tón, který přechází v dunění a rachocení jako při zemětřesení. A zem se skutečně otřásá! Celý labyrint se hroutí, svrašťuje a sesychá jako staré jablko, stěny se k tobě blíží, skály tě drtí mezi sebou. Ale zároveň máš pocit, že to všechno jsou jen písmena, která napsal nějaký neznámý Stvořitel, a že ta písmena právě přestávají vytvářet slova, zkrátka, že všechno končí.

Tohle byl hlavní vypínač existence, který do labyrintu zabudoval jeho stavitel, slavný zajíc Réamur. Zajíci vůbec zastávali názor, že člověk (zajíc) má čas od času vypnout. Jenže – jak říká Blake – stejný zákon pro lva i vola znamená útlak, a co je dobré pro zajíce, nemusí být dobré pro člověka, jak ses právě přesvědčil.

Za pár dní se vypraví pár cardaggských kluků na výzvědy k labyrintu, je krásný den a po modrém nebi putují bílá oblaka. Kluci nemohou vchod do labyrintu vůbec najít, zato v trávě na palouku leží cosi jako velká seschlá pýchavka. Když do ní kopnou, ozve se chrastění, jako když se přesýpají semínka. Ale nejsou to semínka, jsou to seschlé miniaturní mrtvolky všech obyvatel labyrintu, včetně té tvé. Ty zvědavče.

A teď si odečti jeden život a budeme dělat, jako že se tohle všechno nestalo (300).

(197) Otvírání kožených dveří myším klíčkem

Myší klíček se do zámku vůbec nehodí, je příliš malý. Ale přesto to zkusíš a hle, klíček v zámku rychle vyroste. Otočíš jím, bereš za kliku a otevíráš.

Za dveřmi je místnost osvětlená čtyřmi tiše prskajícími loučemi. Uprostřed stojí bytelný stůl a na něm veliká kniha. Přijdeš blíž a vidíš, že také stránky této knihy jsou jakoby kožené. Dokonce jsou v nich žilky, ve kterých pulsuje krev. V rozích každé stránky jsou malé pařátky, jakoby netopýří, které se neznatelně rozevírají a zase svírají.

Stránky jsou prázdné, ale jakmile se pohneš, bleskurychle se na jedné objeví nápis: „Pojď blíž!“

Přistoupíš tedy ke knize a ptáš se jí: „Kdo jsi?“

„Jsem Gembuk,“ odpovídá. „Chci trochu tvé krve. Žízním.“

„Co za to?“ ptáš se.

„Prozradím ti důležité tajemství,“ napíše kniha.

Přistoupíš na takový obchod (214), nebo se raději vrátíš zpět a vydáš se chodbou na jihovýchod (60) nebo na severozápad (72)?

(200) Severní brána zpívajícím klíčem

Jakmile vytáhneš klíč ze staré vlněné ponožky ("Vidíš, já řikal, že se ty vrata otevíraj ponožkou,“ zablábolí kostlivec, který ti leží u nohou) a vybalíš ho ze šátku, začne zase zpívat protivným, nakřáplým hlasem: „Už zase ten kostlivec / ten kostlivec, ten kostlivec / ten hroznej opilej kostlivec. / A tady sou ty dveře, ty dveře, ty dveře / ty strašlivý dveře / já to věděl, já to tušil / ty dveře budou moje smrt.“ Potom najednou ze zámku ve vratech vystřelí dlouhý, rašplovitě drsný jazyk, vytrhne ti z ruky klíč, zmizí i s klíčem v zámku a zámek klíč rozžvýkává železnými zuby. Pěkně to skřípe. Když to slyší kostlivec, pozdvihne láhev s rumem do vzduchu a zvolá:

„Holarijó, ujchachá, blahopřejů! Další magor se chce vydat do náruče jistý smrti. Já se vám kucí divím. Smrt je přece strašná.“ Pak si ještě bručí něco nesrozumitelného sám pro sebe. Dveře zaskřípou a pomalu se otevírají. Před tebou se černá ústí široké chodby, z níž vane strašlivý puch.

Blahopřejeme, překonal jsi první level a vcházíš do vnitřních oblastí labyrintu.

 

[Inventura.

U sebe máš: KLANGŮV KLOBOUK, KOUZELNÝ PAPÍREK, PLECHOVOU KRABIČKU, STŘÍBRNOU PONOŽKU.

Pokud jsi byl dostatečně zvědavý, měl bys mít: PUDR PROTI DÝŇOVÝM DUCHŮM, KNIHU „FASCINACE ŽLUTOU“ a měl bys VĚDĚT, KDE JE ELVIS PRECLÍK.]

 

(PROZATÍMNÍ KONEC)

(203) Černý mnich mu potřetí šlápne na nohu

Zase jsi slyšel kroky, ale nikoho jsi neviděl, a ten černý mnich ti zase dupnul na nohu.

„Himllaudondonrvetr,“ kleje mnich. „Svetr. Svatej kletr. Co mě strašíš? Pochválen pán džumudžundum,“ mumlá nesrozumitelně. „Promiň. Neviděl jsem tě. Já ve světle nevidím.“

„Já vím,“ říkáš.

„Jak to můžeš vědít?“ diví se on. „Většinou to lidi nevěděj, a taky nevěděj, kdo je to glublušplundum. Takže my musíme kázat a vysvětlovat každýmu, že jedině hňuhňušundum ho může spasit před záhubou. Chceš hostii? Třeba pikantní vepřovou?“

Než stačíš odpovědět, zašátrá rukou v hluboké kapse a něco vytáhne. „Na, tumáš. Ať seš hezky spasenej. Vypasenej.“

Pak si všimne, co to je, a zase kleje: „Á, krucibrkoň, myši mi všecky sežraly. Tak si vem aspoň tedlecten klíček, ten mi musely nechat v kapce.“

Tiše a zahanbeně mizí ve tmě.

A ty se vydáš chodbou dál na severovýchod (12) nebo na jihozápad (123).

[Získal jsi MYŠÍ KLÍČEK!]

(206) Švadlena

Dole pod schodištěm je vstup do malé místnosti, zakrytý jenom vyšívaným závěsem se vzorem jednorožců. Poodhrneš jej.

V malé komůrce sedí v křesílku Švadlena bez očí a při světle dlouhé bílé svíčky šije stříbrnou nití zrůdný kus oděvu. Nevšímá si tě. V místnosti je kromě židle, stolu a prostého lože ještě veliká truhlice.

Podíváš se potichu do truhlice (230) nebo opatrně spustíš závěs, vyjdeš po schodech zpátky nahoru a vydáš se chodbou na jihovýchod (261) či severozápad (2)?

(211) Jižní brána myším klíčkem

Ale kdeže, takovouhle velikánskou bránu otevírat myším klíčkem, kdepak! (60)

(214) Gembuk pije krev

Už jsi toho viděl ve světě hodně, a tak tě nějaká krvelačná kniha jen tak nerozháže. Dejme tomu, že její tajemství za trochu krve stojí. Přistoupíš k ní a natáhneš nad ni ruku. Stránka se vymrští a pařátky tě chytí za zápěstí. Pak se z hlubin stránky vynoří malé ostré zoubky a zakousnou se ti do žíly. Kniha lačně pije. „Dost už!“ voláš, ale Gembuk ne a ne se odtrhnout. Nakonec mu nějak ruku vyrveš a posledních pár kapek, které kápnou na stránky, ještě hbitě olízne kožený jazyk sloužící jako záložka.

„Cha cha cha,“ objeví se na stránce.

„A co bude s tím tajemstvím?“ ptáš se trochu dopáleně.

„Já jsem vchod do jiné místnosti,“ píše kniha. „To je to tajemství. Otoč stránku a uvidíš.“

Opatrně se přiblížíš a natáhneš ke knize jeden prst. Pařátky však zůstávají v klidu. Otočíš tedy prstem těžkou kožnatou stránku.

A opravdu, jakmile stránku obrátíš, louče v místnosti potemní. Protože už to nejsou louče – teď hoří ve stojanech na stěnách svíce. Je to jiná místnost, menší a páchnoucí chaluhami. Podíváš se zpátky na stůl, ale kniha už tam není, místo ní stojí na stole miska oloupaných cibulí, okolo nichž stojí v kruhu další hořící svíce. Vzadu v místnosti je okno, z něhož povívá slaný vzduch. Stíny v celé místnosti se divoce třepou. Kdesi dole, daleko a hluboko, tluče o skálu moře. Musí tam být nějaký podzemní průduch vedoucí až k oceánu.

Pohneš se, aby ses k oknu podíval, a tu na stole něco zašustí. Jedna z cibulí se sama loupe. Obejdeš stůl, a začne se loupat jiná cibule. Zase jej obejdeš, a opravdu, opět se loupe cibule, která je ti nejblíž.

Po tomto experimentu si vybereš jednu z cibulí, stojíš u ní a necháš ji, ať se loupe dál. Cibule se svléká rychleji a rychleji. Už vidíš do jejího průhledného jádra – rýsuje se v něm tmavá postavička. Pravda, přes slzy ji vidíš trochu nezřetelně, ale máš pocit, že je to lidská postava.

Když poslední plátky opadnou, stojí tu malý, hrubě vyřezávaný dřevěný panáček, a ten promluví silným mužským hlasem:

„Já jsem Harry Klamac a utopil jsem se v Západním moři. Llamdan je mou domovinou.“

Pak je ticho.

Pak panáček znovu volá:

„Hej, kde jste kdo. Já nic nevidím. Tady je Harry Klamac, co se utopil v Západním moři.“

Odpovíš panáčkovi (254), nebo raději odejdeš (235)? Dveře snad pořád vedou na totéž místo v chodbě. Aspoň doufám.

(217) Bagetu snědl

Byla to moc dobrá bagetka, se sýrem a salátkem a třemi dlouhými červenými paprikami uvnitř. Hned, jak jsi ji dožvýkal, začalo se s tebou něco dít. Ty papričky jako by tě začaly pálit v břiše. Možná dokonce začaly hořet. Opravdu, z uší ti stoupá dým, jsi celý horký a na hlavě… se ti klubou tři rohy. Zděšeně prcháš z místnosti, skočíš do otvoru… a přesně do něj zapadneš. Zkameníš. Je to tvůj konec.

Odečti si jeden život a pokračuj ve hře. Budeme předstírat, že jsi bagetu vrátil do stolu a normálně, jako slušnej člověk odešel z místnosti. Nenažranče. (92)

(219) Zpátky přes hodovní síň

Vracel jsem se zpět hodovní síní, ale ta se stále prodlužovala a prodlužovala. Šel jsem už celé míle a zdálo se mi, že slyším, jak se ten malovaný zajíc na stěně potutelně směje. Když jsem se po něm ohlédl, zmlkl, ale viděl jsem, jak mu cuká v koutku úst. Nakonec jsem vyčerpaně došel ke dveřím a vydal se hlavní chodbou na severovýchod (111) anebo na jihozápad (60), já už vám ani nevím, kam jsem to šel.

(222) Dveře z bukového dřeva

Nyní jsi opět došel k nějakým dveřím v boční stěně chodby. Jsou z bukového dřeva, ale futra mají kamenná a kliku z mosazi. Kousek od dveří si všimneš pohozeného dámského střevíčku.

Za dveřmi někdo hraje na housle. Přitom se doprovází hlubokým hlasem: „Andělkterýýóó bléékáá si mo drýýýýsa rafáááán!“

Pokud jdeš kolem už podruhé, pak je možné, že hlas zpívá třeba: „Bylo nás tam ro kuonohóóóóóó, johohóóóóóó!“

A pokud jdeš kolem potřetí, mohl by zpívat například: „Slzytvýýým áááámy prasta rýýýpa dajííí naher báááář…!“ Atd.

Zkusíš do dveří vejít (274), nebo půjdeš dál chodbou na jihovýchod (65) či na severozápad (246)?

(224) O Kultu Zajíce

V časech, kdy se lidé naučili číst, psát a mluvit, se pořád ještě našli někteří, kterým se nelíbilo, že už se nebydlí v obřích muchomůrkách. Obytné muchomůrky, které zajíci speciálně pěstovali, byly mnohem pohodlnější než lidské domy. Kromě toho v každé z nich ležela na podlaze kytara, na kterou si mohl obyvatel po ránu zahrát. A taky se tehdy nemuselo pracovat, protože zajíci nebyli žádní blázni. Pracovali vždycky jen hodinu týdně. [0]

Po tom všem se rebelům zastesklo, a proto ustanovili Kult Zajíce. Ale jak už to bývá, kult je jedna věc a skutečnost zase druhá. A tak se to všechno nějak zvrhlo.

Vyznavači kultu nejprve našli zajíce, z něhož učinili svého Boha. Ale byl to už zajíc starý a senilní – kdo jiný by jim tu práci vzal? Ten zajíc, jménem Réamur, si vymyslil, že mu budou přinášet oběti: med, vejce a slámu. Slámu jedl a z medu a vajec si postavil v lese dům. Za to učil své vyznavače zaječím kouzlům: jak vyvolat z hrobu nítěnku krátkolebou, jak se nezbláznit z horka, jak si přišít knoflík a jak si vyprat ponožky v mouce. [1]

Netrvalo dlouho a čarodějnické kousky přilákaly k jeho příbytku temné síly: Réamur, posedlý lesními duchy, nařídil, aby si jeho vyznavači začali vzájemně pít krev. Tu pak destiloval a vyráběl z ní opojný alkoholický likér. Neměl však žádnou kontrolu nad procesy ve své palírně a sedlina na dně kotle mu po čase omylem zkrystalizovala v obří červený rubín: Réamurův Likkerkkam (LIdský Kouzelný liKERový Krevní drahoKAM). [2]

Krátce po zhotovení drahokamu zmizel jak Likkerkkam, tak i jeho tvůrce. Předpokládá se, že drahokam byl ukraden a jeho tvůrce zemřel. [3]

Zázračný rubín měl podivuhodné vlastnosti, především schopnost vzájemné transmutace živočichů. Brohmovy-Réamurovy tabulky uvádějí na čtyři tisíce pět set transmutačních rovnic základních a okolo půl milionu odvozených. Zuřivá snaha všech vladařů světa o získání Likkerkkamu je pochopitelná. Kdo by si nechtěl vybudovat armádu z hejna štěnic? Další osudy drahokamu byly proto pohnuté a pojednává o nich mnoho knih.

Stoupenci Kultu se později rozštěpili na Hledače Drahokamu a Zajícovy Věrné. První měli Réamurův výtvor za božštější než jeho samého a vydali se jej hledat; druzí vybudovali v podzemí rozsáhlou svatyni, v jejímž středu stála obrovská Réamurova socha. V ní měl údajně bydlet Réamur, pronášet halucinatorní věštby a vyrábět další drahokamy. Svatyni projektoval významný lesní duch OOAAAOUN; půdorys chodeb tvořil písmeno magické abecedy lesních duchů. [4]

Lesní duchové a Zajícovi Věrní uzavřeli dohodu: za to, že OOAAAOUN zdarma svatyni vyprojektoval a odborně vedl její výstavbu, proběhnou Zajícovi Věrní každý den určitým způsobem jejími chodbami. Tímto rituálem po tisíci dnech aktivují magickou sílu písmene a celý okolní svět se propadne do mimoprostoru, kde jej uchvátí lesní duši. Ve vesmíru tak zbyde jen svatyně obklopená prázdnem, které Zajícovi Věrní zalidní novým lidským pokolením.

Obřad probíhání chodeb byl nazýván Mystériem Zajíce; stoupenci kultu při něm tloukli do stříbrných bubínků, hlučeli a měli vize. Dohoda bohužel (bohudík?) nedošla naplnění, neboť při pětistém osmém Mystériu se Réamur přejedl medem [5] a zemřel. Zajícovi Věrní nedokázali v rituálu pokračovat.

Rozzuření duši v čele s OOAAAOUNem je pohltili a odnesli do mimoprostoru jako svou náhradní kořist, čímž všechny stopy po sektě mizí. [6]

Historie Kultu Zajíce se tím víceméně uzavřela. Mrtvý Réamur ještě nějakou dobu chodil do své sochy strašit, ale nechal toho, protože neměl publikum. Svatyně zpustla. Stala se černou lampou přitahující obludné můry zásvětí. [7]

Zbývá vysvětlit, jak přišel labyrint k svému jménu. Mysl prostého lidu asi spletla dohromady legendu o Réamurovi s prvními verši prastarého zaječího chorálu Poutník: „Šel zajíček brázdou, měl kapsičku prázdnou…“

[0] Idealizovaný popis reality. Ve skutečnosti to byly dvě hodiny denně, což je dost podstatný rozdíl.
[1] Hloupé žerty. Réamur byl, a dosud je, mocným čarodějem.
[2] Pochopitelně o nic podobného nešlo. Likkerkkam vznikl v důsledku vysoce sofistikované alchymistické operace.
[3] Ani pro jedno neexistují důkazy.
[4] To je sice pravda, avšak ing. arch. v.l.d. OOAAAOUN je Réamurův dobrý přítel a navrhl labyrint pro něj osobně, ne pro žádnou sektu.
[5] Všimněte si logických nesrovnalostí pamfletu: podle třetího odstavce přece Réamur nejedl med, nýbrž slámu.
[6] Lesní duchové jsou velmi mírumilovné bytosti, ze své podstaty se zdržují pouze v lesích a nikoho nikam neunášejí.
[7] No a tyhle nesmysly už vůbec nebudeme komentovat.

Zde svitek končí. (248)

(230) Truhlice v komůrce Švadleny bez očí

Přešel jsi po špičkách kolem švadleny a tiše, tichounce otevíráš víko. Z truhlice vyskočí veliký chvostoskok, začne skákat, hýkat a štípat, chvostem ti jako metlou daremný kožich vypráší! Snažíš se ho polapit. Chvostoskok je však hned tu, hned tam, tluče tě jak mezulán. Hýká tak, že to vyruší od práce Švadlenu. Ta vzkřikne: „Chvostoskoku, proč nespíš, kohopak to vyplácíš!?“

A zvíře mečí lidským hlasem: „Hrdinu já vyplácím, svůj čas darmo utrácím!“

Švadlena se vrhne vpřed a přišije všechno ke zdi: tebe, chvostoskoka, truhlici i všechen další nábytek. Pak si sedne do kouta a promění se ve snop slámy. Chvostoskok se změní v uschlou kytici.

Meleš sebou, aby ses vyprostil. Stříbrná nit je ale velice pevná a jediný způsob, jak se od zdi oddělit, je odřezat si v prošitých místech kůži. Když konečně staneš na vlastních nohou, hned zase bolestí omdlíš. Máš kůži potrhanou prakticky na celém těle a musíš vypadat jako příšera. Lektvar cardaggské čarodějnice je ale pěkný dryák, takže za pár minut jsi zase jako rybička.

Než odejdeš, ještě se porozhlédneš po místnosti. V té truhle, z níž vyskočil chvostoskok, ještě něco leží: kožený vak na zásoby a v něm: věnec vuřtů a polovina červeně lakované dřevěné mrkve (připomene ti nějakou dětskou hračku, ale kdo ví, co to může být?) S kořistí v ruce spokojeně odcházíš. Vyjdeš po schodišti nahoru a pustíš se chodbou na jihovýchod (261) nebo na severozápad (2).

[Získal jsi VUŘTY!]

[Získal jsi DOLNÍ POLOVINU DŘEVĚNÉ MRKVE!]

(233) Jižní brána vuřty

Cože, otevírat bránu vuřtama? To ses musel pomást, holenku, tohle je slušnej, ra-ci-o-nál-ní labyrint! (60)

(235) Odejde z místnosti

Vyjdeš ze dveří… a padáš. Za dveřmi byla jen tma a prázdno. Je to hluboká propast, padáš čím dál rychleji… a pak čím dál pomaleji a pomaleji, až se jemně dotkneš nohama země a přistaneš ve velikém sále. Kdesi daleko se rýsují ty dveře potažené kůží. Připadají ti velikánské. Zmateně vyjdeš směrem k nim a dveře se přibližují, ale tak nějak jinak, než jsi zvyklý. Za chvíli si uvědomíš, že se s každým krokem zvětšuješ a dveře jsou čím dál blíž a zároveň čím dál menší. Nakonec jsi znovu tam, kde jsi byl, a také tak velký jako dřív, a když vzhlédneš ke stropu, uvidíš tam malou prasklinu ve skále, ze které jsi musel vypadnout. (154)

(237) Jižní brána snítkou vřesu

Vyjmeš snítku z plechové krabičky a přidržíš ji před branou. Sama ti táhne ruku až ke kamennému nosu muže z reliéfu. Tam se zastaví. Nějakou chvíli se neděje nic. Potom – kamenný muž kýchne! Opravdu. Začne čenichat tím svým podivným rypákem, napůl prasečím a napůl jelením, a jeho kamenné tělo se zvolna vzdouvá, jako když kyne chleba. Potom kůže popraská. Opravdu, úplně jako kůrka na chlebu. Škvírami sálá rudý žár. Netvor otevře oči: jsou žluté a svítí. Ihned tě zbystří a už z tebe nespustí zrak. Otevře tlamu, chraptivě zavřeští a začne se prudkými pohyby těla vytloukat z kamene. Na zem prší úlomky, pak celé kusy skály.

Po chvíli horký, rudě žhnoucí muž vyskočí ze dveří, skloní svou monstrózní hlavu a pokusí se tě nabrat na rohy.

Je to nelítostný souboj, oháníš se mečem, který se za chvíli rozpálí do ruda. Rohatý muž nemá žádnou zbraň kromě svých tří rohů, ale i to je víc než dost. Když ho konečně udoláš, jsi celý popálený a pobodaný. On leží na zemi a pohasíná, černá, doutná a rozpadá se na špalky dřevěného uhlí. V kamenné bráně se šklebí tmavá silueta: otvor, kterým projdeš do chodby vedoucí na sever.

Chodba však po chvíli končí kruhovou místností. Když do ní vstoupíš se svou loučí, rozsvítí se nahoře u stropu jasné světlo. Není tu ani stopa prachu nebo pavučin, honosný koberec s květinovými vzory je čistý a v koutě dřepí malá ropucha v livreji, která vyřvává na plné pecky šlágry posledních let. (Je to nejnovější výstřelek módy, říká se tomu „rádio".) Leštěný stůl – dominanta místnosti – k tobě sám vysune šuplík a nabídne ti svůj obsah: strašidelnou hadrovou panenku, půlku rezivého klíče, půlku červeně lakované dřevěné mrkve a obloženou bagetu.

První tři předměty si uschovej, ale tu bagetu nemá cenu tahat s sebou. Buďto ji sněz (217), nebo vrať do stolu (282), nebo ji nabídni ropuše, možná má hlad (263).

[Získal jsi STRAŠIDELNOU PANENKU!]

[Získal jsi HORNÍ POLOVINU REZIVÉHO KLÍČE!]

[Získal jsi HORNÍ POLOVINU DŘEVĚNÉ MRKVE!]

(Pokud už jsi čirou náhodou dříve získal také DOLNÍ polovinu, jistě teď zkoušíš přiložit obě poloviny k sobě, ale bezvýsledně: nic se neděje. Nedrží to.)

A teď si vyber, co uděláš s bagetou.

(239) Výklenek s rotujícím bubnem

Když přijdeš blíž, zdá se, že buben si jakoby zpívá, bzučí a brumlá čarovnou písničku. Pod bubnem lze ve výklenku číst do kamene tesaný a stříbrem vykládaný nápis ve staroarkašštině (kterou naštěstí ovládáš): „Zajícovo Perpetuum". Pod tím je červená páka zrobená ze zkamenělého jazyka nějakého draka. Asi je to ovládání toho bubnu. Prastará technologie z dob, kdy svět býval moudřejší a lepší, než je teď.

Chceš za páku zatáhnout (195)? Nebo ji necháš na pokoji a odejdeš od výklenku (300)?

(241) Podruhé u Malého Skřítka

Jakmile tě Malý Skřítek spatří, rozčileně odloží housle. „Tak ty už jsi tu zas? Hrom do toho! Nemám rád, když se mi tu špacírují celá procesí. Například z kredence každou chvíli vyleze ten černej mnich. A pak projde někam skrz zeď. Před chvílí mi k smrti vyděsil přítelkyni. Prostě, hoši, jestli se tu ještě někdo z vás objeví, tak si z něj udělám roštěnou!“

A výhrůžně zacvaká malými ostrými zoubky.

[Doufám, že tu nejsi bezdůvodně. Přinesl jsi Skřítkovi KALAFUNU? Pokud ano, čti zde: (159). Jinak pokračuj.]

Z koupelny se ozve dívčí hlas: „Miláčku, to tu zase někdo je? Jsem úplně nahá a potřebuju si dojít do kabelky, kterou mám u krbu.“

„Tak honem! Vypadni!“ volá na tebe šeptem Malý Skřítek a mává na tebe ručkou, jako by odháněl mouchu.

Odcházíš a pomalu za sebou zavíráš dveře. Vzápětí slyšíš, jak housle se zadrnčením dopadly na stůl, cosi plesklo a kdosi rozpustile ječí. Chodbou na jihovýchod (65) či na severozápad (246)?

(244) Vyřezávané dveře

Přicházíš ke starodávným, bohatě vyřezávaným dveřím plným dřevěných květů a listoví. Mají ozdobnou kliku. Slyšet za nimi není nic. Chceš do nich vstoupit (137), nebo půjdeš chodbou dál na severovýchod (111) či na jihozápad (60)?

(246) Přijde k bráně s hvězdou

Po nějaké době putování temnou chodbou, kdy nepotkáš nikoho a nic krom občasného kolemjdoucího švába (velkého jako tvá dlaň), zahlédneš velikou bránu zasazenou v boční stěně chodby. Nad ní se cosi třpytí. Je to hvězda. Přicházíš blíž (80).

(248) Spojení dvou polovin dřevěné mrkve v kamenném drakovi

Vložíš do tlamy kamenného draka obě poloviny lakované dřevěné mrkve. Nejdřív se nic neděje, ale pak se ozve dunění a hučení a po chvíli vyletí s cinknutím z draka mrkev, celá, červená a nádherně lesklá.

Obratně ji chytíš, ale jakmile se dotkne tvé dlaně, cítíš, jak se proměňuje. Dřevo jakoby sesychalo a trouchnivělo, šustilo… Pohlédneš na mrkev a vidíš, že se bleskurychle změnila v hrubý svitek rákosového papíru. Rozvineš jej. Jeho obsah si přečti zde: (224). Až jej dočteš, svineš jej do kapsy a můžeš si jej čítat znovu, kdykoli se budeš v labyrintu nudit. (150)

(254) Odpoví dřevěnému panáčkovi

„Já jsem Robin Hogland,“ odpovídáš. „Co potřebuješ?“

Panáček se trochu pootočí. „Kde jsi, Robine? Nevidím tě.“

„Stojím přímo před tebou, Harry,“ odpovídáš mu.

„Aha, už tě vidím,“ říká panáček tím svým silným hlasem. „Je dobře, že jsi přišel.“

„Moc dobře,“ dodává tentýž hlas po chvíli, ale tentokrát za tebou.

Bleskurychle se otočíš. Kde se vzal, tu se vzal, stojí pár kroků od tebe umrlec nafouklý mořem, obludný a člověku nepodobný. Vztáhne k tobě pracky. „Nedá se nic dělat, Robine,“ chroptí trochu omluvně. „Když jsi mě přivolal, je tu teď místo jen pro jednoho z nás. Musíš odejít do té dřevěné loutky a já budu místo tebe žít.“

S těmi slovy se na tebe vrhá a začne tě škrtit. Je odporný, ale nezbývá ti než se s ním pustit do křížku. Jak ho mačkáš, cítíš, jak mu z obřího nacucaného těla vytéká voda. Přitom se milý Harry celý tak nějak zmenšuje.

Přijde ti to jako dobrý nápad, a tak Harryho Klamace mačkáš jako měch, až na zem crčí proudy mořské vody. Za chvíli je po všem. Harry se zmenší na malý mokrý pytlíček, v němž nahmatáš cosi tvrdého. A tak roztrhneš slizkou kůži a vytáhneš to. Je to malá měděná kotva.

Zároveň se za tebou ozve výkřik.

Otočíš se – panáček hoří.

„Děkuju ti, Robine!“ volá Harryho hlas a z panáčka je popel.

„Nemáš zač, kámo,“ odpovídáš a odcházíš. Kdesi daleko za oknem bije černé moře do skály jako zuřivé srdce.

[Získal jsi MALOU MĚDĚNOU KOTVU!]

Vydej se chodbou na jihovýchod (60) nebo na severozápad (72)

Ale pokud máš čirou náhodou u sebe i [PLECHOVOU KRABIČKU] se slavnou plachetnicí Cutty Sark, čti zde (284).

(256) Jižní brána plácačkou na pavouky

Otevírat bránu plácačkou na pavouky? No, je to trochu nezvyklé řešení, že ano. Ty budeš asi dost kreativní perzóna, co? Ale je nám líto, plácačkou tahle brána otevřít nejde. (60)

(258) KOHOZD ze sálu s výklenky

Zvedneš kouli z prohlubně, jemně ji vrhneš na podlahu a necháš dokutálet ke zvolenému důlku. Jakmile koule s kamenným zarachocením dopadne na místo, celý sálek se okolo tebe divoce roztočí. Závratí jsi upadl na zem, přímo doprostřed obrazce. Zdá se ti, že letíš. Stěny víří a víří kolem dokola, rudé světlo bubnu se míhá rychleji a rychleji. Pak ale najednou zhasne a stěny kolem se zvolna zastavují. Jsi teď někde jinde, než jsi byl. Pokud jsi umístil kouli do důlku nahoře, čti (12). Pokud do důlku dole, čti (60).

(261) Boční chodba s rubínem nad dveřmi

Nyní jsi došel na místo, kde z hlavní chodby odbočuje úzká boční chodba, téměř jen průrva ve skále. Nad nepravidelným vchodovým otvorem je vsazen rubín. Pochopitelně to není Likkerkkam, jen falešná cetka z pouti. Vejdeš dovnitř (77)? Nebo budeš pokračovat chodbou na jihovýchod (72) či na severozápad (37)?

(262) Odborný výklad

Když vhodíš penízek do otvoru, mechanický hlas začne odříkávat: „Jedná se o ukázku z díla významného básníka čtvrtého století Kvida Ohrobce, představitele takzvané háčkovací školy. Básníci háčkovací školy zastávali názor, že v zájmu dosažení dokonalého rýmu je dovoleno přidávat po libosti ke slovům háčky a vytvářet tak šišlavé, avšak zvukomalebně dokonalé básně. Ohrobcův současník, filosof Šušlička, proti tomu namítal, že dokonalost dosažená šišláním není pravou dokonalostí a razil heslo ,strohá krása bez háčků‘, pro které jej Ohrobec posměšně nazýval Suslickou. Jak píše profesor Černý ve svém vtipném pojednání Ontologická krize, metafyzika háčků a tři autističtí mravenci…“

Probudíš se právě na konci přednášky. Mechanický hlas se odmlčí a dodá: „Jako poděkování za to, že jste můj výklad vyslechli až do konce, přijměte prosím jako dárek tento kouzelný lísteček, který vám přeloží jakýkoli cizojazyčný nápis. Chcete-li přeložit, stačí jen přiložit! Děkuji vám.“

Ze škvíry vyletí malinký, zažloutlý kousek papíru. Není na něm nic napsáno. Strčíš si ho do kapsy (60).

[Už nemáš STŘÍBRNÝ PENÍZEK.]

[Získal jsi KOUZELNÝ PAPÍREK!]

(263) Bagetu nabídl ropuše

Ropucha se postaví na zadní nohy, zdvořile se ukloní a vezme bagetu do obou pracek. „Děhuju vám, sihe,“ mluví s plnou papulou, „phi pháci jehnomu pěhně vyhládne, uhm, huhm.“

„Mohu pro vás něco udělat, sire?“ táže se, když dožvýká a otře si tlamu.

„Nevíte náhodou, jak se dostanu dovnitř labyrintu?“ ptáš se zdvořile. „Mám pocit, že chodím pořád v kruhu.“

„Samozřejmě,“ odpovídá zpěvák. „Vede tam jen jediná cesta. Jsou to ty dveře, u kterých leží kostlivec. Tutovka, jako že se Elvis jmenuju.“

„Elvis?“ opáčíš s úsměvem. „Pro zpěváka příhodné jméno.“

„Ah, narážíte jistě na Elvise Preclíka,“ mumlá rozpačitě ropucha.

„Ano, myslím toho slavného zpěváka a loutnistu, jehož obrázky visí po hospodách v celém Llamdanu. Škoda, že tak tragicky zemřel.“

„On nezemřel, sire,“ huhlá ropucha stále rozpačitěji.

„Ne?“

„Ne. Elvis žije, pane. Jsem to… jsem to já.“

Nejprve chceš vyprsknout smíchy, ale pak si uvědomíš, že jsi v začarovaném labyrintu. Teoreticky by to možné bylo.

„Chcete naznačit, že Elvise Preclíka někdo vlákal do tohoto labyrintu a… proměnil v ropuchu?“ ptáš se opatrně.

„Éch, nemuseli mě ani lákat. Byl jsem zrovna opilý a venku lilo, tak jsem sem prostě vlezl, abych se schoval před tím nečasem a… to byl můj konec. Tedy konec mý kariéry.“

„A můžete nějak dokázat, že jste skutečně Elvis Preclík… pane?“ ptáš se váhavě.

Ropucha přejde k truhlici u stěny a vytáhne z ní loutnu, kterou ti mlčky podá. Protože ses vždycky zajímal o potulné minstrely a jejich hudbu, zatajíš dech. Tohle opravdu vypadá jako slavná Elvisova loutna! Dokonce má i tu proslulou jizvu od vržené sekyrky, kterou po zpěvákovi hodila jedna zhrzená trpasličí fanynka.

Chvíli je ticho. Díváš se z ropuchy na loutnu a zase zpět.

„Ale jak se to mohlo stát??“ ptáš se pak.

„Potkal jsem tu jakéhosi čaroděje, jak se zdá. Velmi zlomyslného. Dlouhé uši, cylindr, hůlčička…“

„Takže zajíc?

„Ó, to ne, zajíci přece múzám vždycky přáli. Víte, co se povídá o houbových domech. Že v každém ležela vždycky harfa nebo citera.“

„Jistě.“

„A tohle byl člověk, i když nestvůrný. A myslím, že mi to udělal právě kvůli tomu, kdo jsem. Tedy, kdo jsem byl. Zaslechl jsem totiž, jak zmínil mé jméno.“

„Pokud to bude v mých silách, pokusím se vás té kletby zbavit,“ slibuješ mu. „Pravda, o kouzlech toho sice moc nevím, ale uvidíme.“

„Byl bych vám nadosmrti zavázán,“ uklání se Elvis Preclík – ropucha.

Ve spršce vzájemných zdvořilostí odcházíš z místnosti. (92)

[Nyní VÍŠ, KDE JE ELVIS PRECLÍK! A ještě něco ti prozradíme, abychom tě uklidnili: Botonoh nemá dlouhé uši. Ten totiž nemá uši vůbec.]

(266) Vrazí do černého mnicha

Jdeš chodbou a slyšíš kroky. Svítíš si před sebe jako blázen, ale nic nevidíš. A kroky se pořád blíží, už jsou těsně u tebe, bác!

Najednou před tebou stojí mnich v dlouhé černé kutně, s kápí tak hlubokou, že mu vůbec nevidíš do tváře, a oba se držíte za hlavu.

[Pokud se ti to na tomhle místě stalo už podruhé, čti zde (286). Pokud se ti to ale stalo poprvé, potřetí anebo víckrát, normálně pokračuj ve čtení.]

„Hernajs,“ kleje mnich. „Vůbec jsem tě neviděl. Já totiž ve světle nic nevidím, a ty jsi svítil. Pochválen pán držkrkskrzfrk,“ dodává pak zbožně, leč nesrozumitelně, takže vůbec nevíš, koho vlastně chválí.

„Já vás také neviděl, otče,“ odpovídáš mu. „Mám ten pocit, že jste částečně neviditelný. Není to nějaký zázrak?“

„Ále,“ uculuje se mnich skromně, „zázrak, to bys přeháněl. Vono je to tak, že jsou na světě lidi, co milujou světlo, a pak lidi, co milujou tmu. No, a my jsme ty druhý,“ dodává ještě přes rameno. „Jsme vidět jenom ve tmě. Jedině ve tmě tě může spasit pán mrkfrkskrzvrk!“ volá zdálky nesrozumitelně.

Nezbývá ti, než se vydat chodbou na jihovýchod (300) nebo na severozápad (65).

(274) Malý Skřítek

Vezmeš za kliku. Dveře nejsou zamčené. Za nimi je malá čtvercová místnost. V krbu vesele praská oheň. Všude se válejí lahve od vína a dámské spodní prádlo. Na stole stojí jakýsi skřítek a hraje na housle, k tomu se hlubokým hlasem doprovází.

[Pokud jsi zde již podruhé, případně povícekrát, čti zde: (241). Jinak pokračuj.]

„Kdóó jsi,“ zpívá se skřítek, aniž přestal hrát.

„Ach tááák,“ zpívá, když mu odpovíš. „Hledááč pokladůůů. Dál v labyrintůů žijíí mnohem horší obludýýý, než jsem jáááááááá,“ zpívá skřítek.

Odkládá housle a usedá na stůl; pije z malinkého hrníčku čaj. „No jo. V tomhle bludišti byl kdysi opravdu stvořen rubín Likkerkkam. Ale je to už dávno a já se na to nepamatuju. Jsem Malý Skřítek,“ říká a podává ti svraštělou ručku. „Malý, nevinný skříteček.“

Nevinný skříteček? A co ty lahve od vína a podprsenky? ptáš se.

Tu mu zlobně blýskne v očích a on vycení ústa s drobnými ostrými zoubky. „Do soukromého života skřítků ti nic není, náfuko!“ zavrčí tím svým hlubokým hlasem. „Chtěl by sis hrát na detektýva, co, jenže máš smůlu, tady v labyrintu nic nevypátráš, tady by i nejlepší mozek přišel o rozum! A nejlepší rozum o mozek! A víš ty co, já potřebuju trochu kalafuny. Možná mi někde nějakou schrastíš, když jsi takový bystroň.“

[Máš KALAFUNU? Pokud ano, čti zde: (159). Jinak pokračuj.]

Nato tě Malý Skřítek vypoklonkuje ze dveří. Je zdvořilý, ale neúprosný. Mezi dveřmi tě ještě varuje: „A hlavně si dávej pozor na Botonoha, von tím svým sosákem rád pije lidem krev!“

Jak se dveře dovírají, zaslechneš z místnosti rozpustilý dívčí smích. Pak zvuk převržené židle a hluboký hlas Malého Skřítka: „Tak kdepak máme naši ňufinku?“

Ale to už se tě netýká. Životy místních celebrit se odehrávají za zavřenými dveřmi, zatímco ty musíš bloudit pustou temnotou. Chodbou na jihovýchod (65) nebo na severozápad (246)?

(277) Jižní brána zpívajícím klíčem

Ale no tak. Jsi buďto hlupák, nebo podvádíš. Kdybys měl opravdu zpívající klíč, muselo ti být jasné, že otevírat s ním tuhle bránu je nesmysl. (60)

(280) Obrazec na podlaze v sále s dvěma výklenky

Vypadá jako kruh protnutý křížem. Pod ním je nápis KOHOZD. Když přijdeš blíž a postavíš se čelem k nápisu, zjistíš, že ve třech ze čtyř bodů, v nichž kříž protíná kruh, jsou hluboké důlky: dole, vpravo a nahoře. V důlku vpravo leží těžká kamenná koule, zbylé dva jsou prázdné.

Jediné, co tě napadá, je přemístit kouli do jiného důlku: nahoru nebo dolů. Pokud to chceš zkusit, čti (258). Taky ale můžeš nechat obrazec na pokoji (300).

(282) Bagetu vrátil do stolu

Jakmile položíš bagetu zpátky na místo, šuplík s bouchnutím zajede do stolu. Ozve se žvýkání, stůl se chvíli otřásá a nakonec říhne. Odcházíš z místnosti. (92)

(284) Má plechovou krabičku

Když vyjdeš ze dveří, vzpomeneš si, že máš u sebe tu plechovku, kterou ti dal Malý Skřítek, vytáhneš ji z kapsy a zamyšleně položíš malou kotvu na víčko. Ozve se žblunknutí, kotva spadne do vody a plachetnice se zahoupe na vlnách. Pak obrázek znovu znehybní, ale na krabičce, dříve bezešvé, se objeví šev. Můžeš ji teď úplně normálně otevřít. Což uděláš. Uvnitř je obyčejná uschlá snítka vřesu.

[Získal jsi SNÍTKU VŘESU!]

[Ale už nemáš MALOU MĚDĚNOU KOTVU.]

Vydej se chodbou na jihovýchod (60) nebo na severozápad (72)

(286) Podruhé vrazí do černého mnicha

„Jeminánku,“ kňourá mnich. „Já tě ale vůbec neviděl. Asi jsi moc svítil. Copak tady hledáš, chlapče? Tady není radno potulovat se jen tak, kéž pán mlžbažmlžba“ – říká poněkud nesrozumitelně – „chrání všude tvé kroky!“

„Nebojte se, padre,“ odpovídáš mu. „Já mám pro strach uděláno.“

„Opravdu?“ ptá se on a zpod kápě blýsknou dvě bystré oči. „No hleďme, co to máš napsáno na čele. Hm, tak nezapomeň, že musíš tomu zelenýmu sviňákovi useknout –“ (nakloní se k tobě a zašeptá neslušné slovo).

„Cože?“ ptáš se. „A proč bych to dělal?“

„No to huvidíš,“ vece mnich. „Vona nebude jiná možnost, kapišto?“

Jsi zmatený, a tak se pokusíš od mnicha vyzvědět aspoň něco užitečného: „A nevíte náhodou, otče, co to znamená KOHOZD?“

„Jo, to vím. Kolotočová horizontální zdviž. Proč se ptáš? Má mysl nepřebývá u tak přízemních myšlenek, jako je doprava,“ dodává potom vznešeně, urovná si důstojně roucho a mizí ve tmě doleva. „Mžďubaduba s tebou, synu!“

Nezbývá ti, než se vydat chodbou na jihovýchod (300) nebo na severozápad (65).

(294) Otvírání kožených dveří dýmkou

Vytáhneš z kapsy dýmku a zastrčíš ji troubelí do klíčové dírky. Dýmka sebou zakvedlá a pak dveře zahartusí: „Tabák!“

Naštěstí máš trochu tabáku v kapse, nacpeš ho tedy do dýmky. Chvíli nic, a pak dveře vyštěknou: „Oheň!“

Opatrně přiblížíš k dýmce plamen své neuhasitelné louče.

Dveře spokojeně bafají.

„Dobrej!“ ucedí.

Po nějaké době, kdy je chodba plná báječné vůně tabáku, dýmka dohoří. „Eště!“ poroučejí dveře.

„Už nemám,“ říkáš po pravdě.

„Tak sežeň!“ rozkazují dveře.

To už se dopálíš. „Zatraceně, vykouřily jste mi poslední tabák, koukejte se otevřít, vy ďáblovy vrata jedny!“

„Musíš mít myší klíček,“ řeknou dveře.

„A kde ho najdu?“

„U myší, tupče.“

„Tak to vám teda děkuju.“ Odcházíš chodbou.

„Počkej,“ ozvou se dveře.

„Co je?“

„Vlastně ne. Teď ho má v kapse jeden mnich.“

Vydáváš se chodbou na jihovýchod (60), nebo na severozápad (72).

(299) Severní brána myším klíčkem

Ale kdeže, takovýhle velikánský vrata otevírat myším klíčkem, kdepak! (12)

(300) Buben a drak (sál se dvěma výklenky)

Na tomto místě se chodba rozšiřuje do menšího kruhového sálu. Je to nejvýchodnější bod celého labyrintu. Chodba prochází severojižním směrem, ale je stále mírně zakřivená. Ať vykročíš na sever nebo na jih, po čase zjistíš, že chodba se neustále stáčí směrem k západu.

Na západní a východní straně sálku jsou ve zdi dva rozměrné výklenky podobné velkým slepým oknům (oba začínají nad zemí asi v úrovni tvého pasu).

Ve výklenku na západní straně se vznáší průhledný rotující buben a v něm září jasné rudé světlo. Otáčející se žebra bubnu vrhají na všechno kolem temné pohyblivé stíny, které v nekonečném zástupu plují po stěnách a občas nabývají tvaru záhadných postav, ačkoli k tomu není žádná rozumná příčina.

Ve výklenku na východní straně stojí kamenný drak s rozšklebenou tlamou. Tone v temnotách, osvětlen toliko hrou světel a stínů od bubnu. Pod výklenkem s drakem se černá temný otvor.

Kromě toho je doprostřed podlahy sálu vytesán jakýsi kruhový obrazec.

Teď si vyber z těchto možností: prohlédnout si kruhový obrazec na podlaze (280), výklenek s bubnem (239), výklenek s drakem (35); nebo pokračovat v cestě chodbou na sever (266) anebo na jih (57).