Na Kopci

Bydlím na Kopci. Čas tu neplyne. Alespoň ne tak, jako tam dole.

Tam dole jsou města, vesnice a lidé. Tam dole se rodí, stárne a umírá.

Sedávám v trávě, kterou nikdo nikdy nežne, vidím hvězdy, které nikdo nikam nežene. Pak se vracím do domku a vařím si velmi speciální čaj. Na obloze stojí měsíc. Stromy pod Kopcem šumí.

Chodí sem málokdo.

Nejvýš tak ještě nějaký bůh.

Někdy i Žena. Občas se točí okolo plotny, občas se ráno objeví v posteli. Často se rozplyne dřív, než se jí dotknu.

Jindy si na zápraží sedne Smrt. Kosu opře o futra a sypací hodiny pohodí do trávy. Klidně si zapálí cigaretu, on či ona přece může. Tlemí se nápisům na krabičkách.

Přicházejí i další bohové, staří a bezejmenní. Tváře mají ušlechtilé a v očích nesmiřitelný smích.

Bohové nedělají kompromisy. Od toho jsou bohové.

Zůstane po nich duha, vítr nebo blesk.

Někdy to vhání slzy do očí.

Sedím a za oknem měsíční stříbro. Popíjím velmi speciální čaj a snažím se psát.

Vzpomínám na dobu, kdy jsem byl živý. Nebo snad takzvaně živý.

Problém je v tom, že toho vidím až příliš mnoho naráz a celý příběh je až příliš dokonalý, barevný a jasný a má tolik dimenzí, že nevím, odkud začít. A tak nezačnu a jdu zase ven. Po stole utíká okousaná tužka.

Vychází slunce, obrovské a rudé, jako nějaká bublina. Zpíval bych, ale není třeba. Stačí, když zvednu tvář a nastavím ji světlu. Hřeje to. Všechno další se vyřeší samo. Stačí, když zůstanu pořád na Kopci.

© 2015, 2018 plkodlak.cz