Stařec a omře

(Michalu Ajvazovi)

Stařec přistál na cizím světě v malé raketce. Na jediném kontinentu planety právě začínalo jaro. Louky byly plné bílých a žlutých květů a po pláži honil vítr svěží vůni chaluh.

Většinu planety zabíralo moře. Starcova raketa dosedla na vysokém pobřežním útesu a kosmonaut se tam zabydlel. Z vnitrozemí za ním přišla delegace domorodců s olivově zelenou pletí a dlouhými černými vlasy. Považovali jej za boha a ptali se, jak si ho mohou naklonit, ale on jim trpělivě vysvětloval, že je lidská bytost jako oni a že jen přiletěl rybařit. Tomu rozuměli. Moře bylo jejich životem.

Když ale později zjistili, že stařec všechny nalovené ryby pouští zpátky do vody, poklepali si na čelo.

„Tohle je nějaký bláznivý bůh,“ řekli stařešinové kmene. „S tím my nemůžeme ztrácet čas.“ A dál se o něj nestarali.

Starce pravidelně navštěvoval jen jeden malý chlapec a vyplouval s ním na lov téměř každý den.

Stařec chytal ryby. V oceánu jich bylo tolik druhů, jako je hvězd na nebi. Lovil růžové ryby podobné snům, zpívající ryby podobné zpěvačkám, duhové ryby, průhledné ryby, zrcadlové ryby, obrněné ryby, střílející ryby i hranaté bílé ryby podobné těžkým matracím.

Vždycky, když dorazili ke břehu, chlapec pomohl starci vynosit úlovek do veliké nádrže a pak čekal, co se bude dít. Dělo se pokaždé totéž. Stařec stiskl tlačítko na otřískaném boku rakety, jeden kovový plát se odklopil a z otvoru se vysunula klaviatura. Stařec usedl na rozvrzanou židli, zahleděl se na moře, nasál jeho vůni, pohlédl na stébla pobřežní trávy, na nebe, potom na jednu z ryb, a potom cosi zahrál na klávesách. Neozval se žádný zvuk, ale po chvíli to v raketce zabzučelo a vysunula se mechanická ruka, která podala starci injekci s opalizující bílou tekutinou. Stařec vzal třeba modrou rybu podobnou klobouku a tekutinu jí vstříkl do těla. Pak rybu přemístil do druhé, prázdné nádrže. Nato se podíval na jinou rybu, třeba na bílou s černými puntíky a dlouhými růžovými trny, zamyslel se… a vše se opakovalo. Tentokrát podala mechanická ruka starci tekutinu, která svítila oranžově.

Když byly všechny ryby ve druhé nádrži, stařec s chlapcem je odnosili do moře. Potom měli po práci a stařec poslal chlapce domů.

Tak to šlo den za dnem.

Po nějaké době se chlapec odvážil starce zeptat, co to má všechno znamenat. Stařec mu začal vysvětlovat, že ryby jsou jako čistý papír a barevné tekutiny jsou jako znaky, kterými je popisuje. Chlapec tomu nerozuměl, protože jeho kmen nepoužíval písmo. Stařec mu tedy řekl, že je to jako vyprávění příběhů večer u ohně a ryby že představují jednotlivá slova. Tomu už chlapec rozuměl, ale chtěl vědět, pro koho stařec vypráví.

Stařec mu řekl, že v moři, na jehož břehu si spolu povídají, žije odpradávna bájná obluda omře a že on, stařec, se s ní snaží dorozumět. Chlapec o žádném takovém netvoru nikdy neslyšel, a stejně tak nikdo ze stařešinů kmene. Ti si jen dál ťukali na čelo.

A tak to šlo spoustu let.

Z chlapce vyrostl ztepilý mladík, ale stařec se téměř nezměnil. Byl velmi starý už v době, kdy na planetu přiletěl, a víc už zestárnout nemohl. Neustával v rybolovu ani ve svém podivném počínání a nevynechal ani jediný den.

A pak najednou všechno skončilo. Jednoho dne stařec mladíkovi oznámil, že ryby dál lovit nebudou. Všechno prý už je hotovo. Vyplouvali však stále na moře a veslovali po něm křížem krážem sem a tam. Mladík, kterému se už dávno všichni ve vesnici smáli, mezitím dospěl k definitivnímu rozhodnutí starce opustit a najít si nějaké pořádné zaměstnání. Přišel mu to oznámit.

„Nikdy jsem tě nedržel,“ zněla odpověď, „ale o hodně přijdeš, když teď nepočkáš ještě pár dní.“

A pak se to stalo.

Po dalším týdnu bezcílných plaveb probodl jednoho rána vlny vedle člunu dlouhý bílý roh mířící kolmo k obloze. Stařec křikl na mladíka, oba se chopili vesel a hnali loďku pryč jako o život. Teprve, když byli tak daleko, že roh přes vysoké vlny téměř neviděli, dovolil jim stařec vesla položit a podívat se zpět. Roh se stále vynořoval z vln. Byl vysoký už jako strom, potom jako dva stromy na sobě, potom jako tři stromy, a neustále se dole rozšiřoval. Po chvíli už čněl z vody tak vysoko, až si mladík pomyslel, že mu to nikdo ve vesnici neuvěří, a pak se z rozbouřené vody pomalu vynořil ostrov, na němž byl roh upevněn. Ostrov byl černý a kulatý a pokrytý lasturami přisátých mlžů a také on se při tom, jak se vynořoval z vody, neustále rozšiřoval. Mladík si uvědomil, že černá půda ostrova je ve skutečnosti kůže, prastará kůže s hlubokými vráskami a záhyby, a že se před nimi z oceánu vynořuje nesmírná, obrovitá hlava. Nebyla kulatá, ale spíš protáhlá jako hlava kalmara, a stoupala výš a výš a stékaly z ní vodopády slané vody; v záhybech kůže obludy se mrskaly malé i veliké ryby, byly tam tuny chaluh, doupata chobotnic a trosky starých lodí… Obluda, nebo spíše jen její hlava, se teď tyčila z moře jako obrovitá hora a stínila jim slunce. Člun se jako hračka pohupoval těsně vedle ní. Viděli, jak vlny narážejí do černé kůže. Shora jim do loďky pořád ještě pršeli krabi a ryby.

Potom omře otevřela své jediné oko. Bylo obrovité – větší než celá vesnice, pomyslel si mladík. Obluda se upřeně zahleděla dolů na ně na dva a neuspěchaně si je prohlížela. Černá zornice jejího oka měla tvar sedmicípé hvězdy.

Potom příšera promluvila. Vytvářela svůj hlas pomocí moře – zavírala a otevírala průduchy v kůži tak, aby modulovaly nárazy mořských vln. Její hlas vznikal ze šumu, žbluňkání a syčení slané vody v prohlubních.

„Snědla jsem tvůj příběh,“ pravila omře starci. „Teď si ty vyslechni ten můj, chceš-li.“

A začala vyprávět.

Byl to dlouhý a spletitý příběh, který se větvil jako vrásy a záhyby na její kůži. Popisoval slávu a pád mnoha říší, osudy hvězd i osudy lidí, životy na této i na cizích planetách, vyprávěl o významných vládcích i bezvýznamných skvrnách na zdech paláců, o slovech obtížených smyslem i nesmyslných slovech vzniklých z překlepů. Všechno v něm mělo stejné místo a stejnou důležitost, všechno tvořilo jeden jediný řád.

Vyprávění trvalo celý den, po který slunce přesouvalo omřin stín z jedné strany člunu na druhou, i po celou noc, kdy se člun houpal na vlnách ve svitu tří měsíců a pod putujícími stády hvězd. Do hlasu obludy se mísil šum moře a skřehotání mořských ptáků, fičel do něj vítr a pleskaly vlny. Člun tiše skřípěl a stařec i mladík seděli a poslouchali. Byl to ten nejfantastičtější příběh, jaký kdy oba slyšeli.

Na úsvitu dalšího dne omře ztichla a zvolna a opatrně se ponořila do vln oceánu. Vyšlo slunce. Stařec i mladík mlčeli a pomalu, jako ve snu, střídavě veslovali ke břehu.

Když se vylodili, stařec se na mladíka usmál a rozloučil se s ním. Oznámil mu, že zítra z planety odlétne. Mladík mu se slzami v očích poděkoval za všechno, čemu se u něj naučil, a odešel do své vesnice. Byl pevně rozhodnut, že se stane vypravěčem.

Stařec spokojeně uléhal ke spánku ve své raketce. Už věděl, kam poletí teď; brzy usnul a po dlouhé době zase tvrdě spal. Zdálo se mu o vlech.

© 2012, 2018 plkodlak.cz