Vyšetřování

Prší. Je letní noc. Jakási dívka vstává z lůžka, otevírá okno a nahá usedá na okenní rám. Po chvilce jí narůstají veliká blanitá křídla. Se skřekem se vrhá do noci a mizí v temnotě.

V protějším domě sedí na židli muž pod rozsvícenou holou žárovkou a horní polovina jeho těla zvolna bobtná v obrovský růžový trychtýř. Když se mu takto promění hlava, paže i trup, muž vstane ze židle a silnýma nohama se odrazí od země. Užší konec trychtýře se s mlasknutím přilepí ke stropu, muž zůstane viset a spokojeně kýve nohama. Vypadá to, že se dnes večer skvěle pobaví.

Ležím ve vaně plné krve, hruď mám proklátou oštěpem a špionážním dalekohledem sleduji skrze zdi obyvatele města B. Slábnu a už nedokážu vstát. Vyšetřování je u konce, plukovníku, a já se pokusím podat vám o něm zprávu. Diktafon disponuje vlastním vývojovým cyklem a po ukončení nahrávání se promění v malé létající zvíře a dorazí až k vám.

Přijel jsem do města B., unavený po dlouhé cestě. Mé zářivě modré peří okamžitě vzbudilo zvědavé pohledy.

Na místě činu čekal už jen slizký parazitický konstábl, přilepený ke skříni. Konzula zavraždili ve spánku. Tělo bylo zohaveno desetitisíci špendlíků, jež v noci prorazily okenní tabule a jako hejno rozzuřených sršňů probodaly spícího. Smrt nastala okamžitě. Příčinou pohybu špendlíků bylo místní kouzlo, v kraji zcela běžné.

Musím vám oznámit, že konzul nevedl ctnostný život. V jeho notesu jsem nalezl desítky adres vyhlášených poběhlic, v bytě stovky prázdných lahví, v matracích tisíce falešných bankovek. Důvod k vraždě mohl mít kdokoli. Konzul hrál karban, opíjel se, každému vyhrožoval, čím dál víc se zaplétal s podsvětím. Takto politováníhodný byl ovšem jen poslední rok jeho života. Řekli mi, že smutnému pádu našeho vyslance předcházel románek s místní krasavicí. Pravou příčinou smrti byla tedy nešťastná láska. Je to banální, ale na co jiného umíráme, než na banality?

(Myslím, že ještě na osamělost, plukovníku, na tu umíráme ještě víc.)

Prší. Hotel se otřásá, jak po mostě projíždí kostěný vlak. Dole na ulici se před výkladní skříní bazaru shlukuje dav. Ve výloze je slídová obrazovka a na ní běží podivný černobílý film. Zaostřuji dalekohled. Ano, je to film o mé návštěvě u Manuelly Cosimy. Kamera musela být přímo v pokoji, kde jsem ji zabil.

Vidím se na obrazovce, jak klepu na dveře vyhlášené krasavice a tvářím se překvapeně, když zjistím, že je to dívka tuctového vzhledu, navíc uhrovatá a s velkým nosem. Vzápětí se dovídám, že se stává krasavicí až v noci, kdy se všichni Jižané v něco mění.

Výslech Manuelly mi trvá do večera a tak jsem chtě nechtě svědkem její proměny. Manuella Cosima mi oznamuje, že se dokáže proměnit v cokoli, skutečně v cokoli a kohokoli, a dráždivě mě vyzývá, abych vyslovil své přání. Mé severské tělo ji asi fascinuje, jsem pro ni stejně exotický, jako býval konzul s těmi jeho šupinami.

Nemá smysl vysvětlovat jí, že i Seveřané se občas proměňují, a že já a konzul jsme kdysi byli jedinou bytostí, že jsme byli víc než bratři. Manuella se dotkne mého modrého peří. Podléhám pokušení a žádám ji, ať se promění v mou bývalou ženu, jejíž fotografii mám v náprsence. Odpusťte mi tento prohřešek, plukovníku.

Je třeba zdůraznit, že její dar byl neobvyklý i na zdejší poměry. Během té noci jsem se miloval nejen se svou bývalou ženou, ale i s mnoha dalšími, jež jsem neznal, a také s jednou žaponskou herečkou, jejíž fotku jsem nalistoval v časopise na nočním stolku. Potom jsem Manuellu zabil.

Doufám, že můj čin pochopíte, plukovníku. Znala některá naše státní tajemství, jež jí konzul prozradil – to uveďte jako oficiální zdůvodnění. A navíc byla nespoutaná, nepředvídatelná, byla ztělesněním jižanské svobody věčně se proměňovat, kterou nenávidíme i milujeme, kterou bychom chtěli mít rovněž, ale nemůžeme, neboť nám je dopřána jen jednou za život. Jestliže konzul propadl naději, že s takovým stvořením možno žít, já jeho chybu opakovat nehodlal. Ráno jsem ji požádal, ať se promění v růži, a tu jsem hodil do ohně.

Když jsem pak v ranním šeru opouštěl Manuellin byt a spatřil odlepit se od zdi temný stín, pochopil jsem, že je konec. Sledovali mě. Nevím, kdo přesně vyslal vražednou zbraň. Je mi jasné, že mým vrahem bylo prakticky celé město B. Oštěp prolétl cihlovou zdí koupelny právě ve chvíli, kdy jsem ležel ve vaně. Příčinou jeho obrovské průrazné síly bylo místní kouzlo, v kraji zcela běžné.

Baterie v diktafonu jsou téměř vybité. Přístroj se brzy zakuklí, vylíhne a odletí do města A., které já už nespatřím. Voda i krev zvolna chladnou. Za dveřmi se ozývají těžké šoupavé kroky, dalekohledem vidím skrz zeď, že tam přechází kdosi v klobouku staženém do čela, kdosi s chobotem a kufrem, možná další nájemník.

Poruším teď jedno severské tabu, plukovníku, a vzpomenu naši společnou minulost. Pokud vám vydají mé tělo a pokud to uznáte za vhodné, oškubejte mé zářivě modré peří a schovejte si je na památku. Vím, jak rád jste je hladíval v dobách, kdy jste býval mou ženou.

© 2012, 2018 plkodlak.cz