Hlava profesora Telmana

„Život obdařený rozumem je ve vesmíru vzácný. Přicházíme, abychom vám pomohli vaši inteligenci rozvíjet.“

Tato přímočará slova – přeložená do všech jazyků a písem světa – vyplula na obrazovky mobilních telefonů, počítačů a tabletů po celé Zemi a – pronášena syntetickým, avšak lahodným altem – na okamžik přerušila vysílání všech rádiových i televizních stanic.

Breaking news. Lidé vzhlédli k obloze a spatřili vysoko nad svými městy nehybné, obrovské a lesklé kosmické koráby podobné třpytícím se drahokamům, stroje supercivilizace, jíž se brzy začalo říkat prostě „Oni“, protože lidstvo nenašlo jméno pro inteligenci člověku tak nepochopitelnou, že se nedala přirovnat vůbec k ničemu.

Během několika málo týdnů ustaly na Zemi války a veškerá lidská agresivita zmizela. Zato inteligenční kvocient celé populace začal nepochopitelně a strmě růst. Kromě toho dodali Oni lidstvu ohromné množství technologií, jež mu usnadnily život ještě více, než to samo dokázalo kdykoli předtím.

Lidé byli šťastni. Energie, potravy i zábavy bylo náhle pro všechny víc než dost. Ničím se neplýtvalo a vše bylo řízeno naprosto racionálně. Planeta se začala měnit v opravdový ráj.

 

Dva roky po této ohromující proměně se do kanceláře prezidenta Spojených států evropských dostavil jeden z nejvýznamnějších světových vědců profesor Hugo Telman. Audience byla předem domluvena a na Telmanovu žádost měla nejvyšší stupeň utajení.

„Pane prezidente,“ pronesl Telman váhavě, „přicházím s jistým podezřením, které vám nejspíš přijde neuvěřitelné, fantasmagorické…“

Prezident tázavě pozdvihl obočí a lehce se usmál. „Ano?“

„Týká se Jich.

„Koho jiného také, že?“

Vědec se nadechl. „Jsem si totiž téměř jist, že…“

Politik mu rázně skočil do řeči.

„Pane profesore. Jen abychom si ujasnili, které věci mi říkat nemusíte. Věřte mi, že spiklenecké teorie jsou můj denní chleba. Kdybyste to nebyl vy… Já samozřejmě chápu, že žijeme v okupaci. Jejich moc je obrovská. Jejich technologie nedostižné. Je mi známo, stejně jako každému na téhle planetě, že ovládají přímo naše mozky. Mluví se o nanobotech. Ano, Oni s největší pravděpodobností manipulují našimi neurony tak, že odstraňují agresivitu a rozvíjejí naši schopnost logicky myslet, ale jinak nám ponechávají svobodnou vůli. Takže: JE to okupace. JE to násilí. Jsme vylepšováni, jsme taženi vzhůru proti vlastní vůli. Tohle všechno já vím. Ale – co můžete dělat proti dobru, které je vám vnucováno silou vpravdě božskou?“ Prezident rozpřáhl ruce v gestu, u něhož se nedalo určit, jestli je plné ironie, nebo upřímnosti, a odmlčel se, aby přenechal hostu slovo.

„Ztrácejí se lidi,“ zaskřehotal Telman chraplavě. „Na Zemi chybí půl miliardy lidí.“

Ohromené ticho.

„Pro něco takového byste musel mít důkazy, pane profesore,“ řekl prezident pomalu. „Máte je? Nemusím vám snad říkat, že naše statistiky o ničem takovém nemluví.“

„Statistiky!“ mávnul Telman pohrdlivě rukou. „Víte sám, jak lehké pro ně musí být nás ovládat. Jsou schopní hrábnout nám přímo do hlavy, tak jak to asi musí vypadat v datových úložištích. Fššš!“ Vědec učinil gesto vyjadřující odlet statistických informací do neznáma.

„Připouštím, že Oni mohou cokoli,“ řekl prezident. „Jediným důkazem, že to s námi myslí dobře, zůstává prostinký fakt, že nám dosud neublížili, přestože nad námi mají tuto absolutní moc. Že naše životní i kulturní úroveň vzkvétá tak, jako nikdy za posledních dvacet tisíc let,“ odvětil politik. „Ale pokud tomu tak není a vy máte důkaz o opaku, jak jste k tomu důkazu přišel a jak to, že nezmanipulovali vás?“

„To nevím a ani žádný přímý důkaz nemám,“ přiznal Telman. „Mám jen hypotézu. Extrapoloval jsem tempo umělého zvyšování inteligence na Zemi; jako počáteční hodnotu jsem vzal stav před okupací. No, a vyšlo mi, že v současné době mezi námi musí žít nejmíň půl miliardy géniů. Kde jsou? Kdyby tu byli, dávno by o nich muselo být slyšet. Vědecký výzkum i umělecká tvorba přece probíhají bez omezení. Naopak, jsou mnohem intenzivnější – teď, když máme tolik volného času. Ale při vší úctě k mým vědeckým kolegům, my neděláme žádné geniální objevy. Jsme dobří, ale nejsme zas o tolik lepší než předtím.“

Telman se poškrábal na bradě a po kratičké pauze dodal: „Tohle všechno mám podložené poměrně složitými počítačovými modely, které s chutí odprezentuju odborníkům.“

Prezident se zamyslel.

„Připouštím, že to, co říkáte, zní hodně sugestivně. Takže podle vás Oni… nám kradou geniální lidi? Takže proto –“

„Ano,“ kývl Telman. „Proto to všechno dělají. Má to svůj účel. Oni… si nás chovají jako mravenci mšice.“

„Fuj!“ zvolal prezident napůl pobaveně.

Telman pobaveně nevypadal.

„Tohle je druhá věc, kterou jsem vám přišel říct. Možná, že Oni ve skutečnosti vypadají spíše nelidsky. Nejsou nám podobní.“

Prezident se zarazil. „Já… tohle už jsem někde slyšel. Teorii, že ti krásní zářící bohové s modrou kůží, které lze vidět na vlastní oči a dokonce se jich dotknout, jsou jenom iluze vytvářené přímo v našich mozcích. Kde jsem to slyšel? Nemohl jsem to číst v nějaké povídce?“ zasmál se zlehka.

„Možné je ledacos,“ odfrkl Telman. „Jestli to někdo napsal, tak se trefil. Zkoumal jsem konstrukci těch lodí… toho, co je na záznamech vidět z interiérů… Protože Oni nešli do takových podrobností, aby zakamuflovali všechny detaily. A z těch drobných náznaků, které neskryli, se dá odvodit, že ve skutečnosti vypadají po anatomické stránce dosti odlišně. Nejsou to humanoidi, spíš takové nestvůry.“

Politik chvíli tiše seděl. „Pokud je to pravda,“ řekl potom, „co z toho plyne, profesore?“

„Tři věci, pane prezidente. Za prvé, civilizace tvořená například superinteligentním hmyzem je pro nás naprosto nepochopitelná. Jejich motivace může být úplně mimo kulturní a pojmový rámec, který jsme si my, teplokrevní savci, schopni představit. A to, co nám podsouvají, je jenom kamufláž, návnada, která nás prostě fascinuje. Od toho je návnadou. Všechny ty řeči o kosmickém bratrství… Zkrátka: pohádka pro savce.

Za druhé, musejí mít důvod, proč se takhle maskují. Člověk by řekl, že nás třeba jen nechtějí děsit, ale… pokud se nám skutečně ztrácejí lidé, jak se domnívám, budou mít ke lhaní méně přátelské pohnutky.

A za třetí, ty náznaky pravdy, jež jsem odhalil, nám zřejmě ponechali úmyslně, v rámci podivné hry, kterou s námi hrají. Domnívám se, že sama skutečnost, že tady teď sedím a smím vás informovat, je jenom součástí této hry. Je to něco jako…“ profesor zaváhal. „Intelektuální výzva. Ano.“

Oba muži se odmlčeli. Bylo ticho, jen hluboko dole pod okny šuměl Brusel, město snů, plné tichých aut a nehlučných vznášedel s antigravitačním pohonem.

Prezident si povzdychl. „Náš čas bohužel vypršel, pane Telmane,“ řekl a povstal. „Mohu vás ujistit, že o všem, co jste mi teď řekl, informuji vládu a že se vám co nejdříve ozveme.“

Stiskl profesorovi ruku a ten se ho neočekávaně sarkasticky zeptal: „Máte déja-vu?“

„Mám!“ opáčil prezident překvapeně. „Mám pocit, že jsem tohle všechno už někdy říkal… Jak to víte?“

„Protože jsem na tom stejně,“ odtušil pochmurně profesor a obrátil se ke dveřím.

„Na shledanou,“ řekl prezident a pohlédl na svého hosta, který tam zničehonic nebyl. Místnost byla prázdná.

Prezident poklidně usedl za stůl a začal se věnovat běžné agendě. Nevěděl už nic. Fššš. V hlavě mu neutkvěla jediná vzpomínka na profesora Telmana.

 

V téže chvíli zmizel Telman i z paměti všech ostatních lidí, kteří ho kdy znali. Po jeho existenci nezůstala ani ta nejmenší informační stopa.

 

V téže chvíli se do Telmanova těla vnořily stovky průzračných nožů a okamžitě ho rozporcovaly na kusy. Řval, zavěšen v páchnoucí temnotě, díval se na stříkající krev, šokovaně sledoval, jak jeho světélkující ruce i nohy pomalu plachtí vzduchem do slizkých ústních chřtánů, které kolem sebe jenom tušil. Slyšel mohutný rachot, temné mručení. Vnímal žahavé doteky dlouhých tykadel, které přenášely pocity, slova.

Dali mu najevo, že úspěšně prošel testem. Nejvíce si z něj cenili hlavy, hlavy s geniálním mozkem, kterou budou udržovat při životě a při plném vědomí, dokud nepřijde její čas a nebude vypita zaživa.

Jen superinteligence totiž ocení všechny zvláštní pocity, vůně a chutě, jež plynou z pomalého požírání vyzrálého, velmi inteligentního mozku s příjemným nádechem podezřívavosti a jemnou, avšak pikantní kyselinkou paranoie.

© 2014, 2017 plkodlak.cz