Na lovu kvizonů

Vyjeli jsme na lov kvizonů – já a Vinnetou, můj bratr, má láska, můj dvojník. Prach prérie pil pot a plši plaše prchali před přísným pohledem pušek. Za námi: Krutý Rosomák a Bezohledná Vrána, dva naprosto spolehliví Apačové.

Strávili jsme v sedlech už den a noc, kdy svítil úplněk a já na svém ukulele odehrál snad všechny německé romantické balady, které znám, když tu Hatátitlá zafrkal. Zafrkal třikrát levou a dvakrát pravou nosní dírkou a upustil jednu koňskou koblihu, což znamenalo, že vycítil asi šedesát kvizonů.

Koně Apačů mají skvělý výcvik a jsou velmi zdatní jak v telepatii, tak i v malé a velké násobilce, a nadto chápou abstraktní pojem nuly.

Stádo se zanedlouho objevilo v dáli, a jak jsme se blížili, začalo se shlukovat k obraně. Vystřelil jsem z kvizonobijky. Zasvištěly šípy. Popohnali jsme koně do cvalu. Vinnetou spustil ultrazvukovou sirénu, získanou od jednoho trapera výměnou za třicet polobobřích kožišin. Prérijní kmeny totiž vyznávají rozumnou zásadu – lov si, ale přitom rozháněj.

Jak laskavý čtenář jistě ví, shlukování kvizonů je nebezpečné jak pro prérijní Indiány, tak i pro lidstvo samo. (Jak říká moudře můj přítel Apollinaire, „quizon, c´est un danger petit très gros“.) Kvizon, toto pozoruhodné zvíře obývající prérii, je totiž samo o sobě dosti hloupé, avšak jednotlivé kusy mohou vzájemným telepatickým spojením dosáhnouti inteligence až nadlidské. O tom jsme se mohli přesvědčit například onoho tragického roku 1897, kdy dvousethlavé stádo kvizonů telepaticky přivolalo flotilu lodí z Marsu, jež přistála v Britanii a vylodily se z ní obludy. Jen s mou skromnou pomocí a díky důmyslným nápadům tamního ministra obrany Mr. Wellse bylo tehdy nebezpečí zažehnáno. (Laskavý čtenář se o tom může dočíst v mých knihách „Sám proti martovským stvůrám I“ a „Sám proti martovským stvůrám II“.)

„Neshlukujte se, rozejděte se!“ řval nyní Krutý Rosomák do amplionu vyrobeného ze slepených ruliček toaletního papíru. Zmatená zvířata dusala všude kolem nás a cosi blábolila. Myslím, že se pokoušela dát dohromady Fibonacciho posloupnost nebo něco podobně záludného, ale logicky se nemohla dostat dál než k šedesátému členu.

Vřava netrvala dlouho. Když se prach rozptýlil, zůstalo na prérii ležeti několik mohutných těl. Ze třinácti kvizonů trčely obří nábojnice kvizonobijky. Vinnetou proklál svými dlouhatánskými šípy, zvanými úsporky, vždy dva kusy naráz, celkem jich skolil čtyřicet. Bezohledná Vrána zastřelil malou činčilu. Kdo zastřelil Rosomáka, nebylo zprvu jasné. Stáli jsme šokovaně nad mrtvolou a mraky, malovaní mastodonti, se mrcasily minutu za minutou po modrém Manitouově mlatu.

„Uf-uf!“ zvolal pobouřeně Vinnetou, když vytáhl z těla rudočerně pomalovaný šíp.

„Komančové!“ vzkřikl nemilosrdně Bezohledná Vrána.

„Rosomák bude pomstěn,“ pravil Vinnetou tiše, aniž se mu ve tváři pohnul jediný sval. Byl velice krásný, jak tak orlím zrakem měřil obzor. V dálce jsem jako malé tečky viděl oba prchající kvizony, avšak po nepříteli nebylo ani vidu, ani slechu. Vinnetou se sklonil a zkoumal prach pomocí lupy, kterou mu nedávno osobně věnoval náš přítel Sherlock Holmes. „Kvizonů bylo 55,“ oznámil nám, když se vztyčil. „A všichni měli čtyři nohy. Komančů bylo šest. Odešli tam,“ ukázal.

Uložili jsme zesnulého Rosomáka jen provisorně do prohlubně mezi dvěma kameny a postříkali jeho tělo sprayem proti koyotům. (Tento vynález nám pro změnu poslal jiný náš obdivovatel, profesor Myšpulín z Bohémie nebo Čéchie, či jak se ten Zapadákov jmenuje.)

Nato jsme se pustili do pronásledování ničemů.

Záhy jsme v dálce spatřili chlapa uvázaného k mučednickému kůlu, jak se potí ve strašlivě tlustém záplatovaném kabátě plném černých děr. Nemohl to být nikdo jiný, než náš starý známý Sam Hawking.

„Co tady děláte, meššůrs,“ zaskřehotal, jakmile jsme se přiblížili na doslech.

„Spíš bychom se měli zeptat, co tady vyvádíte vy, Same?“ opáčil jsem.

„Hraju si na opékané sele v županu, nevidíte?“ odvětil mrzutě. „Sebrali mi paruku.“

To jsme ovšem viděli. Jeho příšerná skalpovaná leb zářila v prérii coby červený trpaslík.

„K čemu je Komančům paruka?“ vyptával se ohleduplně Bezohledná Vrána.

„K ničemu,“ zahučel Sam. „Chtěli, aby se mi uvařila ta moje geniální hlava. Tak odvažte mě už přeci. Ale pozor, ať přitom nestrčíte pracku do černý díry. Už byste tu svoji Anču Dlaňovku nikdá neviděli, meššůrs!“

„Taky byste si mohl koupit lepší kabát,“ nabádal jsem ho a mordoval se s uzly. „Tyhlety vaše výstřednosti…“

„Jen si nemyslete, Shatterhande,“ chechtal se Hawking. „Ten kabát je k nezaplacení. Počkejte, až uvidíte Komanče.“

Brzy jsem měl příležitost pochopit, jak to myslí. Komančů bylo šest, ale palebnou sílu měli poloviční. Třem z nich chyběla levačka a dalším třem zase pravačka. A tak vždy jeden z nich držel luk a druhý šíp. Tím pádem jsme byli v přesile a bez námahy jsme je přemohli. Sveřepě se tvářící nepřátele jsme pevně, avšak ohleduplně svázali a neprodleně zahájili výslech.

Jejich náčelníkem byl zakaboněný stařec, který měl ostře řezané rysy. (Zvířata byla značně pohublá a my jsme je později odevzdali útulku v pevnosti Fort Charles. Jejich původ zůstává záhadou, neboť rys žije pouze na starém kontinentě.)

„Jsou snad Komančové na válečné stezce s Apači?“ zeptal se přísně Vinnetou.

„Ne,“ zahučel temně divoch.

„Pomátla snad mým bratrům rozum ohnivá voda?“ zeptal se Vinnetou melancholicky.

„Ne,“ zahučel znovu Komanč ještě temněji.

„Ztratili snad mí bratři knihu mého bílého bratra Gutha-Jarkovského, kterou jsem jim loni věnoval?“ otázal se Vinnetou podezřívavě.

„Ne,“ zahučel Komanč dosud nejtemněji.

„Tož vo co tady kurňa ide?“ zařval Sam a šlápl Komančovi na krk. „Dělejte, nemáme na to celé deň!“

Odvlekl jsem ho stranou. „Zbláznil jste se, Same? Ovládejte se, člověče. Jak víte, id je potřeba krotit.“

„No jo,“ pokrčil rameny. „Asi už se mi vaří hlava. Potřebuju tu svoji paruku. Alebo sa napiť vínečka.“

Šel jsem a poohlédl se po okolí. Paruka ležela v prérijním prachu a právě si v ní dělali hromadné hnízdo toulaví tarbíci a trvanliví tukani. Ohleduplně jsem je všechny vyhnal, paruku vytřepal a vrátil ji Samovi. Narazil si tu věc na hlavu. „Dědkuju,“ řekl vděčně.

Vinnetou mezitím dohovořil s Komanči. Přišel k nám.

„Neudělali to prý z vlastní vůle. Říkají, že je k tomu přiměli kvizoni.“

Vyměnili jsme si překvapené pohledy.

„Myšlenkově opulentní stádo?“ nadhodil jsem.

„To by muselo mít aspoň dvě stě kusů!“ zamručel Sam. „Jestli je to pravda, tak se mi to vůbec, ale vůbec nelíbí, meššůrs!“

Jak laskavý čtenář mých předchozích knih jistě ví, kritické množství, při němž začíná inteligence spojeného kvizoní stáda (nadále SKS) převažovat nad lidskou, je 150. Geniálním se SKS stává v počtu 200 kusů a při počtu 300 a vyšším se z něj stává cosi jako Bůh Stvořitel. (Vím, že to může znít laskavému čtenáři málem jako rouhání, ale opravdu je to tak. Byl jsem toho svědkem při dobrodružství, jež jsem sepsal spolu se svým krajanem Friedrichem N. pod názvem „Tak pravil Stará Puška“ – žádejte u všech dobrých knihkupců!)

Rozvázali jsme Komanče. Vinnetou jim už prve polámal všechny šípy a rozšlapal bábovičky, takže byli zcela neškodní. Probodávali sice zlostnými pohledy Hawkinga, ale ten si jich vůbec nevšímal. „Vážení, nějaká ruka sem, ruka tam… Můj kabát jednou málem zblajzl celej Měsíc!“

Na ten den jsme si s Vinnetouem pamatovali dosti dobře. Slapové síly trhaly zemi na kusy a Atlantik prý málem zalil Evropu, mou starou vlast. Nebeské těleso se přiblížilo natolik, že jsem viděl Měsíčňanům do tváří plných ošklivých ďolíků. Naštěstí jsme tehdy kabát ze Sama včas strhli a obrátili ho naruby. (Ten kabát.)

Poslali jsme Bezohledného Vránu zpět, aby příkladně pohřbil tuhnoucí tělo dávného druha, a vydali se na místo, kde měli Komančové dostat od kvizonů „příkaz“. Tak tomu říkali oni, primitivové, ale nám bylo jasné, že šlo o insistentní telepatickou manipulaci. Kvizoni jednoduše využívali potlačených lidských pudů, jež tak přesně popsal vídeňský profesor Zikmund Freud. Komančové nás na vteřinku začali považovat za své otce a bylo tedy jen logické, že nás chtěli okamžitě zavraždit.

Když jsme se přiblížili ku hřebeni nízkých skal, Hatátitlá zafrkal dvakrát levou a dvakrát pravou nosní dírkou, avšak vypustil dvě koňské koblihy. Zarazil jsem koně. Vinnetou také.

„Hatátitlá,“ zašeptal jsem oři do ucha. „Opravdu?“

Kůň přikývl.

„Takže se nemýlíš?“

Kůň zavrtěl hlavou.

„Pojem nuly je ti jasný?“

Kůň přikývl.

Pohlédl jsem na Vinnetoua.

„Nikdy se nemýlí,“ pronesl můj pokrevní bratr s kamennou tváří. „Cvičil jsem ho přece já.“

Hatátitlá opět přikývl.

„Pruda,“ dodal po chvíli, rovněž s kamennou tváří.

„Ale no tak, přece tak strašné to nebylo,“ pustil jsem se do něj. Jsou chvíle, kdy mám bůhvíproč chuť přejmenovat svého věrného oře na Rýbrcoula. „A s těma koblihama ses asi trochu po…“ Zarazil jsem se, neboť mnoho nechybělo, a řekl bych sprosté slovo. (Mirku, máš to marné – vyhraju!) „Unáhlil.“

Rýbrcoul, chci říci Hatátitlá, si odkašlal. „Tak aby bylo jasno,“ řekl důrazně, „tam za tou skálou, kde proud řeky syčí, je 400 kvizouňů. Nepletu se a měli byste s tím fakt něco udělat, hošani, protože já, jak víte, nemám ruce. A prosil bych si doutník. Snad si ho i zasloužím, po těch letech s váma dvěma.“

Strčil jsem oři poslušně do tlamy doutník a připálil mu. Když vás někdo vydrží tak dlouho vláčet na zádech, musíte přece jen tu a tam ustoupit ze své pozice pána tvorstva.

„Co je to tu za divadýlko, meššůrs?“ skřehotal vpředu Sam, který si až teď všiml, že nejedeme vedle něj. „Copá se to tu děje? Zvětřil ten váš koník dobře zamřelé medvědí tlapy, ha? Dáme si do trumpety, ha?“

Popohnal svou herku k nám.

„Same,“ řekl jsem mu, „někde tady poblíž je SKS o počtu 400.“

Ostřílený traper zbledl jako stěna. „U všech skunků! To přece nejni možný!“ Svezl se pomalu z koně. „Zažil jsem to jednou. Už jednou jich bylo tolik. Tehdy, když jsme žili v tom... V tom, co nevíme, co to bylo... Tehdy předtím. Před Změnou. Když všechno bylo jinak. Jako sen.“

Nějaký greenhorn, který na Divoký Západ přibyl toliko před pár měsíci, by si byl mohl myslet, že Sam jenom tak blábolí, že mu i přes tu jeho hendrixovskou paruku přeskočilo z horka prérie. Já a Vinnetou jsme však dobře věděli, o čem mluví. Byli jsme tehdy u toho. (Spolu s Friedrichem N., jak už jsem říkal – žádejte u všech dobrých knihkupců!)

„Nemůžeme to znovu dopustit, Šárlí,“ řekl Vinnetou a vážně na mě pohlédl svýma hlubokýma hnědýma očima. „Nepamatujeme si, jaké to bylo tehdy, ale aspoň víme, jaké je to teď.“

A měl samozřejmě pravdu. Jestliže kvizoni opět změní realitu, může to být mnohem horší a my budeme žít v něčem ještě absurdnějším, jakoby v povídce od ještě horšího spisovatele. Mohou se znovu objevit netvoři z Marsu, ale tentokrát nezahynou, a nebo třeba obživnou kaktusy, začnou chodit a střílet po nás trny, a nebo vyroste v prérii zámek a v něm nás budou soudit pro zločiny, jež jsme nikdy nespáchali. Nejhorší však byla představa, že by se znovu objevil ten strašlivý Ferda M. a zařizoval všechno za nás.

„Mám plán,“ pravil Vinnetou.

Znal jsem ho už tak dobře, že mi nemusel vysvětlovat, co má za lubem. Pohlédl na skaliska vedle nás. Kvizoni jsou přímo tam, a ty umíš skákat po skalách jako zamkík, nebo jak se to vaše evropské zvíře jmenuje, říkal ten pohled. Pak se zadíval na Samův kabát. I tohle bylo jasné. Můj pokrevní bratr míval geniální nápady.

Beze slova jsme přiskočili k Samovi a Vinnetou ho pevně podržel. Já z něj serval kabát. Samovi to došlo: „Ne, ne, kabát ne, můj kabát ne!“ křičel, jako když ho na nože berou, „co když se mu něco stane!? Víte, jak dlouho jsem ty díry sbíral!? Jednu jsem vyměnil za celej pytlík neutronovejch skleněnek!“

Na chvilku jsem věru zaváhal, neboť neutronové skleněnky bývaly kdysi i pro mne velkým pokladem. Bohužel se mi již v dětství propadly kamsi do středu Země. (Jak říkával můj děda Karel, když je něčeho moc, tak je toho příliš.)

Ovšem nedalo se nic dělat, museli jsme se k Samovi zachovat poněkud surově, abychom zachránili svět. Připouštím, že si to ani jeden z nich nezasloužil.

Hawking sebou zmítal jako šílenec, ale Vinnetou byl přeci jen nejsilnějším mužem kmene Apačů.

S kabátem v ruce jsem se lvím skokem vyhoupl na skaliska. Za nimi byl veliký kráter, kam snad kdysi dopadlo těleso obří létavice.

Kvizoni stáli uprostřed kruhu v podivném tvaru, ze kterého mi začal přecházet zrak. Připomínal grafické znázornění obzvláště vypečené Mandelbrotovy množiny. Zdálo se, že počet kvizonů neustále roste, na okrajích množiny se tvořili další, zatím kapesní. Okolní realita se bortila do duhových drdolů, dávivých drahokamů děsivé deprese, drsně degradovala do divného dunícího drmolení démonů LSD. Dokonalí dieseloví draci dýmali drákulovské doutníky, divoké děvečky drtily v dížích datle ducha. Čtyřsetválcový motor kvizoního Boha už začínal pracovat.

Mrštil jsem Samův kabát přímo doprostřed jich šikum, rozprostřený a lícem dolů, sakum pikum.

Ozval se strašlivý zvuk: rachot, kvil, zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit (mimochodem, napsal jsem o tom později báseň označenou velmi jednoduše svým příjmením – žádejte u všech dobrých knihkupců!). Viděl jsem, jak černé díry vysrkaly všechny kvizony z povrchu prérie. Ale gravitační struktura kabátu neunesla nerovnoměrné rozložení hmoty a svrchník implodoval. V poslední vteřině ještě ožil božskou inteligencí, stačil mi zamávat a předal mi duchovní osvícení druhého stupně. (Což mělo jisté důsledky – viz můj nový napínavý román „Lámou chleba ve Lhase aneb Opice v šarlatu“.) Potom se zablesklo a všechno zmizelo. Kvizoni i kabát.

Kráter byl prázdný.

Svět byl zachráněn. Alespoň pro dnešek.

Sestupoval jsem pomalu ze skalisek a přemýšlel o tom, že se budu muset svléknout do trenek a věnovat nešťastnému Samovi jako náhradu své vlastní, legendární jelenicové lederhosen.

© 2013, 2017 plkodlak.cz