Pravdivý příběh

Tenhleten váš vesmír stvořil jistej Egon Hattenschweiler, kterýho pochopitelně neznáte, protože… proč byste, lidičky, měli znát svýho stvořitele? Proč by vám o sobě měl dávat vědět? Jestli mi nevěříš, mladej, tak mě pozvi na panáka a já ti o tom řeknu víc.

Ne, neboj se, nejsem blázen.

Jo, dám si třeba bourbon, proč ne.

Víš, jsem tu teprve pár dnů a ještě pořád jsem si nezvyk, jak to tady chodí. Ale povím ti svůj veletragickej příběh a třeba se mi tím uleví…

Všechno se to seběhlo, když jsme se vydali zmáknout Světovou banku. Vymyšlený jsme to měli skvěle. Nejdřív čtyři maníci, kteří se přiloudaj před banku v přestrojení za metaře a na smluvený znamení spustěj nahlas Ginsbergovo Kvílení. Když chceš narušit stabilitu nějaký vážený instituce, je to ideální volba.

Už po minutě začala padat omítka, ale samozřejmě se hned zapnula literární obrana a z tlampačů se ozval protitext. Nejspíš obžaloba Ginsberga u soudu nebo jízdní řád nebo něco takovýho. Protitexty má každá banka v databázi, samosebou, ale my chtěli jen zaměstnat hlavní počítač.

Na náměstí vjel velkej černej bourák, černě zasklenej, a z něj vyskákalo šest maníků v černým. Černý klobouky, černý sluneční brejle, a na střechu tý limuzíny si každej položil velkej těžkej černej psací stroj. Ozval se rachot kláves. Ratatata-ratatata! Miluju ten zvuk! Jo, má to styl! Jsem stará škola, plastová klávesnice mi moc nesedí. A nemám rád notebooky, protože potřebujou elektrickej proud.

Abys rozuměl, mladej, banka se nedá udělat textem, kterej už každej zná. Musíš přijít s něčím novým, improvizovat, překvapit na místě! Pak se zaháčkuješ, zaujmeš, prorazíš! Těch šest maníků psalo úplně nový texty, který si připravili jenom zběžně. Každej z těch chlápků byl svým způsobem eso v oboru.

Například Kocour Bill psal něco o upírech (ale neotřele, rozumíš!), a už jsem taky viděl bledý postavy, jak se vynořujou ze všech ulic kolem a šinou se k bance. Dva upíři se vrhli na chlapíka z ochranky, kterej zrovna vyběh z budovy, vyrvali mu jeho notebook a povalili ho na zem.

Tlustej Joe se jako vždycky potil a psal ostošest ňákou svoji existenciální povídku. Na lidi v bance padla taková depka, že začli otevírat okna a skákat z nich dolů po hlavě.

No a třeba Freddie Godzilla… no co bys řek? Správně, zas tam narval Godzillu. Vynořila se za barákama a už třískala tlapou do banky!

Samozřejmě, všechno dohromady to byl pěknej šrumec, a to jsme taky chtěli. Banka měla solidní obranu, asi sto nájemných pisálků, a ti začali improvizovat proti nám. Nepsali valně, ale bylo jich moc a mohli si rozložit práci mezi spoustu lidí, například při vymejšlení zápletek, a tak se jim chvilkama dařilo. A tak upíři padali k zemi a pak zase vstávali, Godzilla mizela a znova se objevovala, no prostě bordel. Ale v pohodě. Tým černejch maníků měl jenom zaměstnat lidskou obranu, a to se povedlo. Pak jsem se od zdi odlepil já.

No, nechci se chlubit, mladej, ale u nás jsem byl pan Někdo. Říkali mi Sonetovej Jack. Víš, poezie vypadá jako dost chabá zbraň, ale když se báseň povede, dou slzy do vočí a svět se votočí, jak se u nás říkává. V hromadách průměrný poezie zazvoní skvělá báseň jako zvon!

Vzal jsem megafon a poslal bance nádhernou věc, kterou jsem připravoval a piloval celej tejden. Báseň je zjevení, je to blesk z čistýho nebe, ale někdy taky musí dozrát. A tahle dozrála.

No co ti budu povídat, mladej, při posledním verši Světová banka pukla jak hrachovej lusk a na ulici se vysypaly všechny její poklady: klasikové, kompletní žánrová literatura od roku 1862, sto tisíc povídek, no prostě nepřeberný bohatství! Protože u nás, jak jistě chápeš, je tím nejcennějším statkem na světě slovo.

Okamžitě se objevily náklaďáky, naše náklaďáky, rozumíš, a všechny knihy se vznesly do vzduchu a padly jim na korby, protože tak jsem to napsal. Už to bylo doma. Chlápci v černým pomalu začínali balit. Náklaďáky s knihama zvolna opouštěly náměstí.

A pak se najednou z prázdnýho vzduchu zhmotnilo obrněný policejní auto a z něj vylez von, totiž Egon von Hattenschweiler.

Abys mi rozuměl, Hattenschweiler, to je v našem vesmíru pojem. Jedno období svýho života jsem byl dokonce přesvědčenej, že žádnej Hattenschweiler ani neexistuje a dlouho jsem se domníval, že je to tým, celej tým lidí, který makaj od rána do večera, poněvač nikdo přece nemůže sám napsat tolik věcí a tak dobrejch.

Jenže teď jsem ho viděl na vlastní voči. Vypadal přesně jako na fotce. Byl to von, starej von H. Vytáh zlatou remingtonku (takovej kýč!), založil papír, podíval se na mě a zazubil se. Strašně rychle naťukal pár vět. A to bylo všechno, co jsem z toho proslulýho frajera viděl. I z toho bohatství, co jsme ukradli.

Protože pak se zablesklo a já byl tady. Světová banka zmizela, všichni mí kumpáni zmizeli, ale to mě nepřekvapilo. Bylo mi jasný, že Hattenschweiler bleskurychle přepsal realitu – brilantně, jak odpovídalo jeho pověsti.

Ale pochybuju, že by sis dokázal představit, jak strašlivá zuřivost a jak pekelná beznaděj se mnou začaly cloumat, když jsem pochopil. Když jsem poprvé, podruhé a potřetí zkusil něco napsat, a ono to zůstalo jenom na papíře!

Hezky pomaloučku, pozvolna mi došlo, že Hattenschweiler pro mě napsal celej novej vesmír, vesmír, kde slova nemají na realitu vůbec žádnej vliv!

Já vím, že tady taky máte spisovatele, mladej, a některý ty jména jsou dokonce známý v obou našich vesmírech. Ale jejich život tam u nás – a tady? Pcha! Živit se psaním, publikovat knihy, předčítat čtenářům, já, kterej byl zvyklej, že si můžu napsat cokoli, rozumíš, absolutně cokoli! Měl jsem absolutní moc. Byl jsem bůh. A bohové se neradi dělej se smrtelníkama. A moc korumpuje.

Takže, mladej, řeknu ti to na rovinu: jestli si tady mám vybrat mezi psaním a životem, na jakej jsem byl zvyklej, tak neváhám ani vteřinu. Kašlu na psaní. Hned zejtra si jdu koupit pořádnou bouchačku.

© 2012, 2017 plkodlak.cz