Pražská povídka

Laskavý čtenář jistě uvěří, ač to sám nikdy nezkoušel, že vypěstovat v pražské garsonce pteranodona je zhola nemožné.

Používám úmyslně slova „vypěstovat“, poněváč Ferdyše jsem vypiplal ze zárodečnejch buněk.

Bylo to v Kinder vejci, takovej průhlednej pytlíček s rosolem a složenej papírek s návodem. Přišly za mnou neteře, prej: sestav nám to, strejdo! Já jsem jim to ale okamžitě zabavil a do firmy Kinder napsal pěkně peprnou stížnost, vážení! Tedlecten geneticky modifikovanej materiál přece dětem do rukou nepatří.

Odepsali mi e-mailem, že s tím nemají nic společného a že jsem cvok. To mě namíchlo. Rozhodl jsem se postupovat podle návodu, abych jim dokázal, že cvoci jsou oni.

A byl to boj. Tahleta mitóza, meióza, anafáze a já nevím jaká anabáze ještě! Ale protože jsem starej skaut, po několika tejdnech se mi povedlo dopatlat se k jakémus-takémus embryu, které jsem udržoval v lavorku s teplou vodou u topení, a za další měsíc se mi z toho šlemu vyklohnilo mládě, abyste věděli.

Tím pěstování skončilo a začal chov. Ferdyš žral jako pominutej. To vám bylo masa, vážení, těch vuřtů a tlačenek, a nejradši žral samý libový. Jenom granule pro psy a kočky, potvora jeden, odmítal. Ferdyš teda rostl jako z vody, to se musí nechat, a bohužel taky pekelně smrděl.

Když byl velkej asi jako větší husa, vyšli jsme si na první procházku do parku. Radši za tmy, to se rozumí. Ale co čert nechtěl, zrovinka se tam připletla jedna paní s pinčlíkem. Povídá: „To máte pejska nebo fenečku?“

Ozvalo se chlamst a mě to stálo pět tisíc. Paní nakonec přežila, i když to s ní vypadalo na infarkt.

Po týdle zkušenosti dostal Ferdyš ocelovej náhubek.

Moh bych vám dlouze vypravovat, kolik jsem si s ním užil srandy a jak jsem s ním jezdíval sám v celým jednom voze tramvaje (ono totiž do tramvaje nemůžete s bicyklem, ale o ptakoještěrech není v přepravním řádu ani slovo). Jednou takle na Výtoni Ferdyš zazmatkoval, protože nemoh vyškubnout z tramvaje křídlo, a celou ji vevnitř zdemoloval a potom i převrátil. Museli jsme rychle prchnout přes Vltavu na Smíchov.

Já totiž jezdíval tramvají jenom z hecu, jinak jsem lítal po Praze na něm, von dospělej pteranodon má v rozpětí deset metrů. Takže žádná zácpa na magistrále, vážení, žádný metro plný lidí, co jedou do práce, žádný revizóři, kdepá, s tím si na mě nikdo nepřišel. Byl jsem volnej jako pták, nebo spíš jako pteranodon.

Jedinej problém byl ten smrad. A taky moje neteře, který pořád loudily, ať jim Ferdyše pučím, že prej to Kindrvejce bylo přece jejich. Ale to měly teda smůlu, taková nebezpečná potvora přece dětem do rukou nepatří.

V centru si nás vždycky fotili turisti a byl jsem tudíž svým způsobem slavnej, ale přeci jenom, připadal jsem si tak nějak sám. Nikdo se mnou nechtěl mluvit, z bytu jsem měl kůlničku na dříví a smrdělo to tam jak v pekle.

Pak jednou na procházce na Vyšehradě slyším za sebou dupot, že se i Ferdyš lek. Povídám, to bude pěkně velkej pes! A ona to panička, na vodítku s něčím, co bylo velký jako menší dům. Byl jsem z toho paf a protože jsem najednou nevěděl, co říct, tak povídám: „To máte pejska nebo fenečku?“

„Fenečku,“ povídá ona a celá zčervenala. „Betynko, neokusuj pána.“

„A jaká je to ráce?“ ptám se já.

„Megatherium.“

„A to máte z Kindrvejce?“

„No prosím vás, jak to víte?!“

Co vám budu povídat, do půl roku byla svatba a teď hledáme, jak vyměnit naše dvě garsonky za nějakej domek za Prahou, s velkým komínem, aby za ním mohl sedět pteranodon, a s nějakou malou zahrádkou, ale zase né tak malou, aby se na ni nevešlo megatherium.

© 2014, 2017 plkodlak.cz