Vy, kteří
vydáváte knihy

Nad Krimgramskými slatinami visel dým a černočerná nenávist. Krvavé slunce západu se rochnilo v karmínovém moři večerních mračen a v jeho posledních paprscích nedočkavě kroužila tisícihlavá hejna krkavců. Zlověstní ptáci správně tušili, že z jalové půdy slatin zítra vzejde dobrá úroda uťatých hlav – a z každé z nich bude do podzimní mlhy skelně zírat dvé chutných očí k vyklování. Ano, bude zde ležet mnoho, mnoho libových mrtvých těl s rozpáranými břichy. Protože skřetové dnes v noci napadnou vojsko elfů, a skřetové budou v mocné přesile. Věděl to každý. V obou válečných leženích řinčel kov a brousily se čepele.

*

V Praze bylo zatím pozdní letní odpoledne. Ulicí Na Příkopě kráčel vysokánský elf s dlouhými blond vlasy, od hlavy až k patě oděný v bytelnou lesklou zbroj. Turisté si jej nadšeně fotili. Elf si jich nevšímal. Po chvíli rychle zabočil do Panské uličky a ztratil se všem z očí.

*

V redakci nakladatelství Skřetodrv seděli tou dobou už jen hlavní redaktor Honza Skoupý a asistentka Janička Plachá. Honzova ruka se nenápadně, pozvolna, leč přece jen dosti systematicky přibližovala k Janiččinu ňadru, jako by snad byla obdařena vlastní vůlí. Když do dveří vstoupil elf ve zbroji, oba sebou trhli a hororový výjev byl přerušen.

„Dobrého dne vám přeji. Jmenuji se Polydor,“ prohlásil elf důstojně.

Honza se neubránil krátkému sarkastickému šklebu, ale jinak byl odhodlán udržet za každou cenu pokerovou tvář.

„Skoupý,“ představil se skoupě. Stiskl elfovi tvrdou, mozolnatou ruku. „Posaďte se, prosím. Co vás k nám přivádí?“

Elf poslušně usedl na rozvrzanou židli a vytáhl z odrbané sedlové brašny rukopis.

„Mám jen velmi málo času. Přicházím ze světa, kde nejsou knihy, ženy ani láska,“ řekl. Plaše pohlédl na Janičku, jež se zarděla. „Je tam jen boj a smrt,“ pokračoval elf s pohledem upřeným na Skoupého.

„Vopravdu?“ odsekl redaktor. „Ale tendleten váš kostým máte lesklej jak psí kulky.“ Řekl si, že trocha hrubiánství neuškodí, jen když se mu tím povede vyvést vtipálka z míry.

Elf zmateně pohlédl na svou zbroj.

„Je před bitvou,“ řekl pak. „Avšak již brzy,“ dodal smutně, „může být tato zbroj potřísněna krví mé –“

„Jestli jste vopravdovej elf, kde jste se teda naučil česky?“ přerušil ho Skoupý. Trochu ho znervózňovalo, že ten člověk dokáže tak dobře hrát. Protože, jestli nehraje, možná je to fakt magor a mohl by je tím dlouhým mečem oba kuchnout. Navíc si právě všiml malé, tmavé skvrnky na jílci, která vypadala opravdu jako od krve.

„Když už se vám jednou podaří dostat se do jiného světa,“ vysvětloval elf pomalu a zřetelně, ač s lehoučkým cizím přízvukem, „přejmete i jeho řeč. Nevím, jak to přesně funguje. Tato kouzla měl na starosti čaroděj, jehož jsem obdaroval mnoha vzácnými kameny. Své verše jsem napsal nejprve v rodné řeči a potom je přepsal do češtiny. Nedělalo mi to vůbec žádný problém. Prosím, otiskněte je. Jsou důkazem mé lásky. Možná jediným, který zbude po nás dvou.“

„Verše?“ zaryčel Skoupý a na okamžik nad sebou ztratil jindy tak přísnou kontrolu. „Vy chcete, aby Skřetodrv vydal milostné verše? To jste si snad spletl dveře, člověče?! My otiskujem jenom pořádnou krvavou akci, rozumíte?“

„Ale vždyť jste říkal, že ve vašem světě nejsou ženy?“ ozvala se náhle Janička. Sama nevěděla, kde vzala tu odvahu. Snad se do ní přelila z tohoto záhadného muže, který měl zřejmě odvahy víc než dost. „A ani láska. Takže po kom vlastně zbude to ,po nás dvou‘?“

Ani v jejím světě příliš mnoho lásky nebylo; popravdě řečeno, vyskytoval se v něm zatím hlavně drsný kancelářský sex, občas provozovaný ve fantasy kostýmu. A tenhle chlapík ji začínal dost zajímat.

„Ano, to je pravda,“ rozhodil elf rukama. „Já totiž… miluji skřeta.“

Rozhostilo se ticho.

„Zdá se mi… z vašeho mlčení,“ začal elf nejistě, „jako by takové věci byly nepřípustné i zde, na tomto krásném, svobodném a láskyplném místě. Ve městě, jež bylo, jak jsem se dočetl, odedávna zasvěceno vzdělanosti, magii a věcem posvátným. Avšak pochopte, dvě osamělé duše uprostřed kruté pustiny… dvě srdce stižená krutým osudem… spojenectví lásky navzdory válce… Přece to musíte pochopit! Vy, kteří vydáváte knihy…

Honza Skoupý neříkal nic, hleděl na rukopis a pomalu začínal rudnout.

„Já… vás chápu,“ vydechla Janička.

„Děkuji,“ usmál se elf a vděčně na ni pohlédl.

„Vy jste něco jako… Rómeo a Jůlie,“ rozvíjela své úvahy tichem osmělená Janička, „dva vojáci z navzájem znepřátelených vojsk, kteří…“ a snad by i pokračovala dále, kdyby ovšem Skoupý náhle nevypěnil.

„Tak hele, ty kreténe,“ oslovil elfa energicky a zhluboka nabral do plic vzduch. „Přečetl jsem všechnu fantasy, co existuje a můžu ti zaručit, jo, fakt zaručit, že nic takovýho nikdy nenapsal ani Tolkien, ani Szapkowski, rozumíš, ani ve snu by je to nenapadlo, rozumíš, nenapadlo, takže ti nepomůže ani to, že ses stylově převlík do těchdlech pitomejch hadrů, a my vopravdu nevotisknem žádný tvoje ucintaný–“

Ozvala se rána. Janička překvapeně zamrkala.

Skoupý ležel v rohu místnosti a z nosu mu tekla krev. Ještě zahlédla elfův plášť mihnout se ve dveřích a slyšela vzdalující se rázné kroky nohou v jezdeckých botách.

Vyskočila.

„Počkejte…!“ vyjekla tenkým hláskem a nevěděla, co k tomu dál dodat, ale to už stejně kdesi dole bouchly domovní dveře.

„Líbil se ti, blbeček?“ ozvalo se z kouta. „Jo, líbil se ti?“

Janička mlčela.

„Neměl ani správnou elfskou helmu. Elfové takovýdle helmy nemaj,“ pokračoval Skoupý plačtivě a pomalu se škrábal na nohy. „Ježiš, to se mi snad jenom zdá. Von mě napad.“

„Jak to, že takovýdle helmy nemaj?“ opáčila Janička automaticky a někde v hloubi její duše sílilo podezření, že tenhle rozhovor je úplně absurdní. Blikalo v ní rovněž slabé světýlko naděje, že kdyby rychle běžela ven, možná toho elfa ještě někde potká a že jí to dočista změní život.

„No, jako že je nemaj v žádným filmu.“ Skoupý se dobelhal k umyvadlu a roztočil oba kohoutky naplno. Ponořil obličej do proudu vody a zase jej vynořil. „V žádným blbým filmu ani v žádný knížce takovýdle nesmyslný helmy nejsou. Ani na webu, ani na žádným larpu jsem takovou neviděl. Nejspíš si ji udělal úplně sám doma, jak ho to napadlo. Amatér jeden. Prosím tě, Jani, nestůj tam a přines ňákej hadr. A kýbl, samozřejmě.“

*

Byla noc. Polydor a Dramwrax se setkali pod rouškou hluboké tmy na předem domluveném tajném místě. Jejich rozhovor se odehrával ve směsici elfštiny a skřetštiny, avšak jejich srdce mluvila jedinou řečí, řečí zamilovaných.

„Přinesl jsem ti knihu,“ řekl Polydor. „Lidé je tam nechávají v papírových truhlách před dveřmi, a tak jsem jednu vzal a strčil si ji pod plášť.“

„Neuvěřitelné,“ zachrochtal Dramwrax, „že něco tak cenného jako papír se tam válí po ulicích. Děkuju ti. Moc ti děkuju. Přečtu pár řádek, než začne bitva, a budu přitom líbat vzácný papír, jejž držely tvé něžné ruce.“

„Donesl jsem jim své básně,“ nadechl se Polydor. „Verše o tobě. O nás. O tvé odvaze a síle. Aby je vytiskli na papír.“

„Cože? Na vzácný papír?“ Dramwrax vzrušením ani nedýchal. „A oni to udělají?“

„Ano,“ zalhal Polydor. Vždyť již zítra mohou být oba mrtvi. „Celý svět se dozví o tobě, o tvé nezdolnosti, o tvém hrdinském duchu, který se vzpírá tupému zabíjení, ano, dozví se o naší lásce. A přestože se o tom dozví jiný svět než tento náš… tak… to přece nevadí.“

„Ne, to nevadí,“ přitakal Dramwrax. „Náš příběh… bude žít.“

Políbili se a pak se museli rozloučit, neboť každým okamžikem hrozilo, že je odhalí hlídky ať jednoho, či druhého z táborů.

*

Nad Krimgramskými slatinami ležela hluboká černočerná noc plná absolutní nenávisti. Hladoví havrani spali na vysokých skalách nad slatinami a těšili se na banket umrlců. Nabroušená ostří se jemně leskla v matném svitu hvězd. Nad zemí se přeludně vinul třpytivý koberec elfích válečných kouzel. Z ohnišť kováren rudě sálaly dohasínající uhlíky.

Polydor odstranil z podrážek svých škorní ohavně páchnoucí psí lejna, natáhl se na kavalec a ihned znaveně usnul. V obou armádách nyní bděly už jen hlídky.

A ještě skřet Dramwrax, jenž ležel na pryčně ve stanu a v kalném světle svíčky lačně hltal román psaný v cizím písmu a cizí řeči, které však zázračně rozuměl. Četl Paní Bovaryovou.

© 2014, 2017 plkodlak.cz