_ k e c y _

„Deník?“ Otřásl jsem se odporem, jaký ve mně vždycky deníky vzbuzují.
(F. Běhounek, Dům zelených přízraků)

7. června 2018 – Lidi mi někdy připadají jako sršni, kteří bzučí na čím dál vyšší frekvenci. Leckdo už neví, co by chtěl, ale rozhodně toho chce ještě víc.

6. prosince 2017 – Magie: použití správných slov ve správnou chvíli. Mezitím: mlčení. Je to velmi těžké. Dryáčník si ovšem myslí, že může používat slova zcela libovolně, a pak se diví, že nemají efekt.

31. října 2017 – Snílek je vždycky osamělý tvor. Sebekrásnější fantazie fungují jako vězení… dokud nejsou realizovány. Na druhou stranu, člověk, který nemá sny vůbec, musí trpět osamělostí vyprahlé pouště.

12. září 2017 – Jistoty. Ve světě, který je stabilní asi jako ranní opar za východu slunce, hledáme cosi jako domov. Podobá se to pokusu postavit si pevný dům v mracích. Práce, peníze, byty a domy, vztahy. Myslíme si, že to je realita. Pevná realita. V tom se dá žít mnoho let. Pak stačí fouknout. Když přijde ten pravý okamžik, chmýří z pampelišky se rozletí…

7. června 2016 – Je zvláštním symptomem naší rozkouskované doby, že také Armagedon přichází nespojitě, jako puzzle. Proč by měla nastat jedna velká potopa, když může přijít deset tisíc malých?

16. února 2016 – Česká veřejnost (je to ona?) píše ředitelce Unicef: "Že se nestydíte vybírat peníze na čmoudy! Nechte ty děti umřít!" – Je to historický okamžik, přátelé. Země se otáčí vzhůru nohama a ze žump padají víka.

24. ledna 2016 – Nejvíce se K. obával, že bude označen za sluníčkáře. Nejenom proto, že to znamenalo internaci v jednom z koncentračních táborů vybudovaných po roce 2020 přičinlivými vlastenci, ale také proto, že to nevystihovalo jeho názory. Ovšem pluralita názorů přestala být vnímána už dávno před koncentráky, někdy koncem roku 2015, kdy byly všechny barvy redukovány do známé černobílé palety. Každý, kdo tehdy vyjádřil nesouhlas s prezidentem nebo naopak souhlas s politikou EU, kdo veřejně demonstroval sympatie k jakémukoli člověku tmavé pleti anebo přiznal, že pracuje pro neziskový sektor, byl „normálními občany“ okamžitě označen za nepřítele lidu. Tehdy to bývala jen taková nadávka, sluníčkář. Po roce 2020 už museli sluníčkáři nosit na klopách žlutá sluníčka.

14. září 2015 – Proud uprchlíků z Mordoru, zástup polomrtvý strachem a vyčerpáním, dorazil do Hobitína. Tam je starý Pytlík všecky ztloukl holí, poněvadž mu pošlapali kapustu.

2. srpna 2015 – Hmyz o tom neví, zvířata o tom neví, nebo snad přece? My bychom vědět měli? Vysychají nám studny, něco se děje, hrubneme a měníme se v monstra? Jakýsi mrak nad světem, ale je velmi těžké ho uvidět.

14. května 2015 – Musí to ode mne být pěkně sobecké, že se nepřipojuji k tlupám jiných mužů, které sedí před obrazovkami z tekutých krystalů a sledují, jak jiní muži v botách, na nichž jsou kolmo připevněny nože, jezdí kolem dokola po malé ploše zmrzlé vody a pomocí plochých dřevěných holí se snaží vstřelit mezi dvě železné trubky plochý gumový disk. Nejméně pochopitelné je, jaký důraz se klade na národnost vítězného mužstva, když přece všechny národnosti dělají při hře přesně totéž. Nicméně jsem si zvykl. Jsem spokojený sobec. Necítím se ani provinile, ani nadřazeně, poslouchám tyto občasné večerní poryvy řevu s jistým hudebním zalíbením, jako by to byl vítr v korunách borovic.

23. března 2015 – Zaslechl jsem ve zprávách něco jako "občané mohou americkému konvoji mávat". Okamžitě se mi vybavily vlaječky, radostné jásání, rozzářené děti. (Kdo hodí rajče, je v tichosti odveden decentně nenápadnými muži v civilu.) Je smutné až k pláči, že se dějiny opakují tak stupidním způsobem – stále stejně, a přece pokaždé jinak.

23. února 2015 – Zpráva o tom, že na kuchařku "Vaříme z odpadků" se prý stály dlouhé fronty, mnou hluboce otřásla. Češi jsou pro mě stejně nepochopitelní jako lumíci.

16. ledna 2015 – Možná se duchové Afričanů, kteří zemřeli v posledních desetiletích násilnou smrtí, hladem nebo nákazou (jistě jsou jich miliony), možná se vznášejí nad Evropou a zaujatě sledují vášnivou diskusi, filozofické úvahy, laviny nadávek, písečné duny "lajků" a "twitů" putující tam a zpět – virtuální svět. Evropané umírají a vraždí denně, ale většinou jen ve svých představách. Mají virtuální peníze, virtuální realitu, virtuální sex. Z pohledu Afričanů jsou posedlí duchy. Mocné kouzlo, krčí rameny Afričané, kteří zemřeli zcela reálně a teď jsou z nich poctiví, reální duchové. A odplouvají kamsi do neznáma, zatímco Evropa virtuálně žije a umírá do omrzení, dokud někdo neodpojí proud.

5. ledna 2015 – Žijeme v dezinformační době. Už sám fakt, že si většinou myslíme pravý opak, svědčí o účinnosti dezinformačních metod. Máme pocit, že v médiích vidíme svět – sledujeme však jen mediální obraz, chiméru. Ve skutečnosti nevíme, jak se žije v jiných zemích (někteří ani nevědí, kde ty země jsou). Nevíme, kdo je vlastně náš nepřítel (ale tipů nám vždycky dají dost); nevíme, kdo nám vládne; nevíme, kdo co vlastní; nevíme, kdo nás špehuje; nevíme, jak fungují naše technologicky vyspělé hračky; netušíme, jestli svět umírá a nebo naopak vzkvétá. Většina z nás má ovšem jasno a myslí si, že absolutně všechno o všem. Obraz se stal realitou. Ale i když tento obraz odvrhneme jako falešný, stejně přijdeme na to, že k dosažení "pravdy" nestačí mít jenom vlastní hlavu a internet.
Jestli je pravda rostlinou, pak hlínou může být jedině vlastní zkušenost, a zkušenost, to jsou hledání, omyly, činy, rozhodnutí, je to prostě práce. Museli bychom se stát sedláky života a umazat se, kdežto my se válíme v Matrixu, v živném roztoku laciného pohodlí nasáváme vykonstruované mediální obrazy, drby a memy.
Jsou-li zde titáni svobody, pak si ze všeho nejdříve vytrhají dráty.

27. prosince 2014 – Jako by svět hrubnul a hloupnul. Zatímco bohatství se přesouvá do čím dál menšího počtu kapes, poznání a znalosti se scvrkávají do čím dál menšího počtu hlav. Telefony a tablety jsou stále chytřejší, ale jejich uživatelé mají čím dál větší problémy s psaním I a Y. Úložným médiím neustále roste kapacita paměti, zato lidé si podle facebookového střihu pamatují jen poslední hodinu, poslední den. Jsme zaplaveni slovy, která nic neznamenají, ale chrlíme jich o to víc. Máme spoustu informací, ale neumíme si je poskládat dohromady, takže raději věříme kdejakému bludu. Motor civilizace běží podle precizně vypracovaných plánů, ale symbolem doby je fluktuace a chaos. Věříme v neustálý růst všeho a neuvědomujeme si, že na světě jsou jen omezené zásoby zdrojů, ze kterých všechno vyrábíme. Na vrcholku schodů do nebe není nebe, jenom hluboká propast a volný pád.

10. prosince 2014 – "BOLŠEVIK. Tohoto slova se užívá o lidech, kteří si třikrát nedoplivnou při zmínce o socialismu; podobně se užívá slov měšťák, germanofil, šovinista a tak dále. Řeknu-li, že z těch a těch důvodů jsem pro uznání sovětského Ruska de iure, budu asi tím rázem prohlášen za bolševika; řeknu-li, že jsem proti němu, budu asi na jiných místech prohlášen za černého caristu a člena Národního hnutí. Má-li tento národní zvyk nějaký důsledek, je to ten, že se nelze domluvit nakonec ani o škatulku sirek nebo o tom, kolik je hodin."
Karel Čapek, cca roku 1933

2. října 2014 – Dokonalé ospravedlnění bombardování všeho a všech, vykořisťování Třetího světa, drancování fosilních zdrojů a likvidace biosféry se nalézá v podzimním katalogu obchodního domu Sparkys. Slyšte:
Lego Friends – Obchodní zóna Heartlake. Vydej se do nákupního centra Heartlake na holčičí den! Stephanie a Ema tam jedou svým novým kabrioletem na zábavný den módy. Podívej se do obchodu se sportovním zbožím a vyzkoušej si šaty v butiku pro nevěsty. Pak zajdi do občerstvovacího prostoru na kousek pizzy před zaslouženou relaxací v lázních se Sophií. Udělej si pár fotek ve fotoautomatu, než vykročíš po molu při charitativní módní přehlídce a DJ roztočí gramofony.
Amen.

12. srpna 2014 – IBM se podílela na holokaustu: zásobovala Hitlera počítači s děrnými štítky a tím mu umožnila evidenci miliónů Židů. Zní to jako sci-fi. Ale je to fakt.
Útržky takových informací snadno vyvolají podezření, že květinka naší demokracie, roznášená na křídlech bezpilotních dronů, není až tak ušlechtilá. Když uvážíme, jak nespravedlivě (v náš prospěch) jsou rozděleny světové zdroje, jak nelidsky dřou lidé v Africe a Asii jen proto, abychom my mohli mít mobil, počítač a levné šatstvo a jak hluboce samozřejmé to pro nás je... Možná potom není až tak divné, že mezi naše oblíbené filmové hrdiny patří upíři, kanibalové, sadisté a zombies. Kdekoli začnete tu zázračnou, pestrou květinku zkoumat pod lupou, objevíte tkáň složenou z utrpení, mrtvol a hrůzy. Možná, že příští generace budou mít úplně jiný diskurs. Místo andělů demokracie v nás spatří trapné démony, kteří udělali z planety velkoformátové peklo kvůli svým maličkým, banálním požitkům.

9. června 2014 – Český intelektuál má dvě zbraně: Stalina a výsměch. Výsměch (spojený s pohrdáním) je používán k odmrštění slabších protivníků ("S VÁMI se MY nebudeme ani bavit!") a Stalin nastupuje, když se v Praze objeví nějaký těžší kalibr, například světoznámý americký profesor. Ten se pak snadno očerní, rozcupuje a přisoudí se mu potenciální budoucí gulagy, do nichž upadneme, budeme-li se jeho myšlenkami zaobírati.

13. března 2014 – I byla jedna taková země, kde se všichni obyvatelé rozhodli vzít si drogu pravdy (s trvalým účinkem). Politici tam mluvili pravdu, novináři psali pravdu, obyvatelstvo jakbysmet. Zakrátko byla tato země označena kapitalistickými velmocemi za komunistickou a komunistickými za kapitalistickou. Diktátoři ji označili za stát teroristů a teroristé za diktátorský režim. Zkrátka, země pravdy se nikomu nehodila do krámu a jak to s ní dopadlo, můžete si domyslet samy, milé děti.

17. února 2014 – Samozřejmě, něco tak velkého jako svět nemůže umřít v jeden okamžik. Ve skutečnosti jsme už deset, patnáct let uprostřed konce světa, jen jsme si toho ještě nevšimli. K čertu jde všechno: počasí, peníze, svoboda… Třírozměrné kulisy starého světa jsou vyžrané zevnitř, a až se jednou provalí, dojde to už opravdu všem. Zatím z nich jenom po hrstech vypadávají červi, a to se dá ještě zamést pod koberec…

10. února 2014 – Efektivita bují jako rakovina. Kde je místo pro tabákový dým? Marťané se stříbrnými maskami odešli snít na odvrácenou stranu světa.

11. ledna 2014 – Babička v Pyšné princezně radí králi: "Sniž daně, dej lidem práci a svobodu!" Když jsem ten film viděl za totáče, tahle věta mi nijak neutkvěla. Snad proto, že "daně" byly cizí pojem a práci museli mít všichni povinně. Zato dnes, ach, jak bolestně aktuální přání. Zvlášť ta kombinace "práci a svobodu", protože jen málokdo má to štěstí mít obojí zároveň.

16. prosince 2013 – Jel jsem dnes vlakem, za okny krajina v mlze, v kupé samé slečny, tři z pěti vytáhly notebook. V hlubinách Moravy přistoupily paní ze starších geologických vrstev společnosti: nepoznaly, že vlak nepatří české dráze, ale soukromé společnosti, a netušily, že jízdenky se kupují na internetu. Dveře je zaklaply ve vagónu a musely jet s námi, chtě nechtě.
Náš dům o tisíci patrech je tak rozmanitý a rozrůzněný, až to děsí. A hodně lidí se ztratí v jeho útrobách. Pracovník ostrahy v hypermarketu mi vyprávěl, jak v jednom zákoutí našel člověka, který se cpal rohlíky a pil mikyšku. „Pane, nejedl jsem tři dny“, řekl mu ten zubožený člověk a očekával, že hlídač zavolá policii. Ten mu ale jen řekl, ať to dojí a jde pryč. Byl to tak strašný výjev, že se na nic jiného nezmohl. (z dnešního tisku) – Teď byste mi samozřejmě mohli říct třeba, že jsem "hysterický levičák". Tím si především sami zajistíte vnitřní klid, protože mé sdělení se rázem stane "nedůležitým". Nepodstatným. Vždyť přece máme "svobodu". A svoboda je především vaše vlastní svoboda otevřít si notebook, zakousnout se do dortíku a neslyšet chechot rozšklebené tváře, která jak vítr letí za oknem.

4. října 2013 – Vize: pastýř kráčí po hřebenech hor, silný a zdravý. Směje se městům dole – nepotřebuje jich. Živ jest z ovčí bryndzy a čisté vody horských pramenů. Nesestupuje tam dolů, vítr je jeho bratrem. Nezná slov, nečte denního tisku, sleduje toliko velebné kotouče Slunce a Měsíce, věčně putující po nebi.
No jo, jenže takový pastýř je buďto osoba samostatně výdělečně činná, nebo je to osoba nepracující, která se nepřihlásila na úřad práce. V obou případech má povinnost odvádět státu měsíčně minimálně 3 až 4 tisíce (částka se každým rokem zvyšuje) na tzv. "sociální a zdravotní pojištění". A když je neodvádí, je to totéž, jako by je státu kradl. A hle, z pastýře, původně tak dokonalého, je mávnutím kouzelného proutku zloděj. Zbojník. Příživník. Socka. Parazit nás všech.
Takže, co je vlastně zač, ta naše svoboda?

30. září 2013 – Bezmoc proti všudypřítomnému malému hitlerovi, který ve statisících kopií obchází česká diskusní fóra a sbírá se po kouskách, jako zombie. Všechno se jakoby propadá někam jinam, do lovecraftovských hlubin hrůzy, ale "oficiálně" se o tom nemluví. Nebo aspoň ne takto. Dnes jsem kupříkladu vyladil zprávy a ty paní tam, co jsou oblečené jako ze Star Treku, se chovaly a mluvily, jako by exekuce a vystěhování z bytu byly něco naprosto normálního. Za co si člověk může zcela sám. Ještě se k tomu aj přísně tvářily. Nu, milé paní, dokud tam budete stát a tvářit se, vaše Enterprise poletí. Vás exekuce nepostihne. To jenom nás, tady v podhradí.
Vyčistíme celé čtvrti. Celá města. Na celé planetě nezůstane nikdo, vůbec nikdo "nepřizpůsobivý". Jenom dokonale přizpůsobení otroci, kteří nám (jim?) budou vyrábět kalhoty za padesát korun denně a za misku rýže. V Čechách za misku knedlíků. A jak rádi je budou hltat, jak budou chvalořečit báťušku demokrata! Jaj, a co demokrata, superdemokratického demo-demo-demokrata! Kdo mu tak neřekne, dostane tisíc ran bičem.

11. února 2013 – Přemýšlím o zelenině pod sněhem. Jak je dobré, že alespoň ředkvičky nemluví. / Papež to položil, že nemá sil. Kéž bychom všichni měli jeho soudnost! Položit funkci, dívat se z okna, jak sníh víří nad Vatikánským náměstím, a být zase pan Nikdo.

5. února 2013 – Nejlepší podmínky boje proti komunistické totalitě nastávají, když je totalita 23 let pod drnem a vám je asi tak šestnáct. Nepřítel neexistuje, je to přelud jako knížecí číro. Hurá na něj! Velmi komfortní způsob odboje. Další doporučenou metodou je přenést neexistující obraz na libovolnou existující osobu. Je to často vidět v internetových diskusích. Nelíbíš se mi, tak jsi komunista. Co kdybych byl chartista? Nevadí, stejně jsi komunista. Co kdybych byl milionář? No to jsi obzvlášť zákeřný komunista. Co kdybych byl Bůh, Elvis, delfín, koniklec..? Všecko marný. Jednou jsi komunista a zůstaneš jím tak dlouho, dokud veřejně nepopliveš nějakého komunistu a nezačneš okamžitě!!! bojovat proti rudému nebezpečí.

3. února 2013 – Žít v kleci těla, v kleci mysli, v kleci politiky. Vyvléct se ze všech těch klecí a uvědomit si, že naše tělo ani naše názory nám vlastně nepatří, to je osvobozující pocit, který si většina lidí může dovolit až ve chvíli, kdy umírá. Dřív totiž nemají čas. Ale udělat si ten čas, dokud žijete, znamená být (aspoň na chvíli) mrakem plujícím po nebi. Nikam nepatřit, na nic se nevázat, pro okolí zůstat bláznem.

NAHORU